Ježíš dostává otázku, na kterou by většina z nás odpověděla bez váhání. Co je v životě nejdůležitější? Milovat Boha a bližního. Jenže skutečná láska se pozná až ve chvíli, kdy nám někdo vstoupí do plánů a potřebuje něco, na co jsme si neudělali čas.
Zpěv před evangeliem
Aleluja.
Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu.
Evangelium (Mt 22,34–40)
Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sám sebe.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když se farizeové doslechli, že (Ježíš) umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Martin měl neděle rád. Ráno kostel, potom společný oběd a odpoledne konečně trochu klidu. Jeho dvanáctiletý syn Honza měl podobné představy, pouze kostel by nejraději vyměnil za počítačovou hru. Když se jednou vraceli domů, zastavila je na chodbě paní Vránová, osmdesátiletá sousedka, která žila sama. Přestala jí fungovat televize. Obraz měla, ale zvuk nikde. Martin se podíval na hodinky, přesto souhlasil, že se na přístroj podívá. Stačilo stisknout jediné tlačítko a pokojem se okamžitě rozezněl hlas moderátora. Paní Vránová byla nadšená a nabídla jim čaj. Martin chtěl odmítnout, jenže sousedka se zmínila o jablečném koláči a Honza najednou projevil mimořádný zájem o společenský život.
Z plánovaných pěti minut byla skoro půlhodina. Paní Vránová vyprávěla o svých dětech, které bydlely daleko, o zemřelém manželovi i o tom, jak se jí s přibývajícím věkem některé obyčejné věci komplikují. Když se zvedali k odchodu, několikrát jim poděkovala. Potom trochu ztišila hlas. „Víte, od čtvrtka jsem s nikým pořádně nemluvila. Jsem moc ráda, že jste se zastavili.“ Martin si teprve v tu chvíli všiml, že televize zůstala po celou dobu jejich návštěvy vypnutá.
Na tento obyčejný nedělní zážitek jsem si vzpomněl při dnešním evangeliu. Za Ježíšem přichází znalec Zákona a ptá se, které přikázání je největší. Chce ho vyzkoušet, možná přivést do rozpaků. Ježíš mu však odpoví slovy, která jeho posluchači dobře znali: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ A hned připojuje: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Obě přikázání už byla součástí Starého zákona. Ježíš však připomíná, že právě na nich spočívá všechno ostatní. Člověk může znát všechna náboženská pravidla, a přesto přehlédnout to nejdůležitější. Člověka, který stojí přímo před ním.
S láskou k bližnímu míváme zvláštní potíže. Milovat lidstvo obecně nám většinou nečiní žádný problém. Dokážeme soucítit s oběťmi neštěstí, přispět na dobročinnou sbírku nebo se rozhořčit nad nespravedlností na druhém konci světa. Jenže potom zazvoní sousedka, zavolá osamělý příbuzný nebo se dítě rozhodne svěřit se nám se svým problémem právě ve chvíli, kdy bychom si konečně rádi odpočinuli. Najednou se ukáže, že největší překážkou lásky někdy není naše špatná vůle, ale přesvědčení, že právě teď na ni nemáme čas.
Samozřejmě nikdo nemůže být neustále k dispozici všem lidem. Potřebujeme odpočinek, soukromí i čas pro vlastní rodinu. Přesto si někdy musíme přiznat, že za větou „Nemám čas“ se skrývá spíše naše pohodlí. Na to, co nás baví, si totiž chvíli zpravidla najdeme. Dokážeme strávit půl hodiny procházením příspěvků na telefonu, ale vyslechnout člověka, který nám nemůže nabídnout nic zvlášť zajímavého, bývá překvapivě náročné.
Právě pozornost přitom patří k nejcennějším podobám lásky. Když někomu skutečně nasloucháme, dáváme mu najevo, že jeho život není tak bezvýznamný, abychom si na něj nenašli alespoň chvíli. Někdy totiž člověk nepotřebuje radu ani řešení svých problémů. Potřebuje pouze někoho, kdo ho vyslechne.
Podobně je tomu také s láskou k Bohu. Můžeme se dlouho modlit, chodit pravidelně do kostela a znát všechny náboženské předpisy. To všechno má svůj význam, ale pokud nedokážeme projevit obyčejnou lidskou laskavost, něco podstatného nám uniká. Nedělní bohoslužba nemá být chvílí, kdy si splníme povinnost vůči Bohu a potom už máme od všech pokoj. Má nám pomáhat žít s větší láskou také ve chvílích, kdy se nám to zrovna nehodí.
Cestou domů se Honza zeptal, proč paní Vránová tolik vyprávěla. Martin mu vysvětlil, že když člověk žije sám, může pro něj být i krátká návštěva důležitá. Honza chvíli přemýšlel a potom poznamenal: „Tati, všiml sis, že se smála mnohem víc, když jsme si povídali, než když jsi jí opravil televizi?“ Martin přikývl a připustil, že jí možná více pomohlo společné posezení než samotná oprava.
Možná máme i my někde poblíž svou paní Vránovou. Může to být rodič, kterému už dlouho slibujeme návštěvu, přítel, na jehož zprávu jsme zapomněli odpovědět, nebo někdo z vlastní rodiny, s kým sice každý den žijeme, ale už dlouho jsme mu skutečně nenaslouchali. Nemusíme mít pro každého připravenou radu ani řešení všech jeho problémů. Někdy úplně stačí, že se zastavíme a dáme mu najevo, že nás zajímá.
Martin se toho dne vracel domů s pocitem, že kvůli sousedce přišel o půl hodiny zaslouženého odpočinku. Teprve později mu došlo, že zatímco on obětoval jen malou část svého nedělního odpoledne, paní Vránová dostala něco, na co čekala několik dní. Obyčejnou lidskou společnost.
Možná právě tak poznáme, že jsme druhému člověku projevili opravdovou lásku. Ne podle toho, kolik jeho problémů jsme vyřešili, ale podle toho, že se vedle nás alespoň na chvíli přestal cítit sám.
