Zpěv před evangeliem (Mk 1,15)
Aleluja.
Přiblížilo se Boží království, praví Pán; obraťte se a věřte evangeliu.
Evangelium (Mt 9,36 – 10,8)
Zavolal dvanáct učedníků a poslal je.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ (Potom) si zavolal dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, (syn) Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, (syn) Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“
Milovaní,
někdy člověk projde kolem desítek lidí a ve skutečnosti nevidí nikoho. Vidí dav, frontu, provoz, zdržení, hluk a problém. Ježíš v dnešním evangeliu také vidí zástupy, ale nevidí masu. Vidí konkrétní lidi, jejich únavu, zmatek, bolest a bezradnost. Matouš píše, že mu jich bylo líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Právě tady možná začíná celé evangelium. Ne u velkých slov, ne u dokonalých plánů a ne u náboženského výkonu, ale u pohledu, který se nezastaví na povrchu.
V jedné škole si učitelka všimla, že malá holčička sedí o přestávce sama a nic nejí. Ostatní děti běhaly po třídě, otevíraly krabičky se svačinou, porovnávaly sušenky a řešily své velké dětské starosti, například kdo komu sedí na místě a kdo komu vzal modrou pastelku. Jeden chlapec se chvíli díval na holčičku, potom rozlomil svůj rohlík napůl, sedl si vedle ní a jednu polovinu jí podal. Učitelka se ho později zeptala, proč to udělal. Chlapec pokrčil rameny a odpověděl: „Protože jsem si všiml, že nemá.“
To je možná jedna z nejpřesnějších definic soucitu. Všimnout si, že druhý nemá. Nemá sílu, radost, odvahu vstát, někoho, komu by se mohl svěřit, pocit, že někam patří, nebo prostě jen naději. Ježíš si všiml. My často vidíme člověka až ve chvíli, kdy nám začne překážet. Hlučného proto, že nás ruší, pomalého proto, že nás zdržuje, a chyby druhých proto, že bývají vidět lépe než jejich rány. Ježíš se však dívá jinak. Nevidí nejprve problém. Vidí člověka.
Soucit, který nezůstane jen pocitem
Když Matouš píše, že Ježíšovi bylo zástupů líto, nejde o lítost shora ani o povzdech člověka, který si řekne, že je to sice smutné, ale nic se s tím nedá dělat. Ježíšův soucit je pohyb srdce, který vede k jednání. Lidská bolest se ho dotkne natolik, že nezůstane stranou. Dnešní svět má mnoho informací, ale často má málo soucitu. Víme, co se stalo na druhém konci planety, ale nevíme, co se děje v člověku, který sedí vedle nás. Máme rychlé připojení a pomalou pozornost. Umíme okamžitě reagovat na příspěvek na internetu, ale nepoznáme, že někdo doma už dlouho mlčí jinak než obvykle.
Ježíš říká: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.“ Tato věta se právem spojuje s modlitbou za kněžská a řeholní povolání, její význam je však širší. Dělníkem na Boží žni je každý člověk, který se nechá poslat tam, kde někdo potřebuje blízkost, pravdu, odpuštění nebo naději. Pozoruhodné je, že Ježíš nejprve řekne učedníkům, aby se modlili za dělníky, a hned potom pošle právě je. Modlitba je někdy nebezpečná věc. Člověk řekne: Bože, udělej s tím něco. Bůh mu odpoví: Dobře, začneme tebou.
Prosíme za osamělé a najednou si vzpomeneme na člověka, kterému jsme dlouho nezavolali. Prosíme za nemocné a zjistíme, že návštěva nemá být jen hezké předsevzetí. Prosíme za lepší vztahy a Bůh nám připomene, že první omluva nemusí vždy přijít z druhé strany. Prosíme za lepší svět, ale Bůh má zvláštní zvyk začínat jeho opravu v našem vlastním srdci. Modlitba totiž není způsob, jak předat problém Bohu a odejít s pocitem splněné povinnosti. Je to ochota nechat se vtáhnout do Boží odpovědi.
Bůh neposílá dokonalé, ale ochotné
Potom Ježíš povolá dvanáct apoštolů. Když si jejich jména pozorně přečteme, zjistíme, že to nebyla výběrová skupina bezchybných duchovních profesionálů. Petr bude zapírat, Tomáš pochybovat, Matouš má minulost celníka, Šimon Kananejský patřil k úplně jinému světu než Matouš a Jidáš Ježíše nakonec zradí. Kristus tedy dobře věděl, koho volá. Jejich slabosti ho nepřekvapily. To je naděje také pro nás, protože Bůh nepovolává jen lidi hotové. Takoví lidé většinou ani neexistují. Povolává ty, kteří se od něj nechají proměňovat.
Člověk si někdy myslí, že nejprve musí mít všechno vyřešené, a teprve potom může být užitečný. Musí být silný, klidný, duchovně vyrovnaný a pokud možno bez jediné pochybnosti. Apoštolové však nebyli vitrínou dokonalosti. Byli důkazem, že Bůh umí psát rovně i na křivých řádcích lidského života. Ježíš je posílá uzdravovat, osvobozovat a hlásat, že se přiblížilo Boží království. Neříká jim, aby lidem přidávali další břemena nebo si budovali vlastní význam. Posílá je tam, kde je bolest.
Nakonec vysloví větu, která by měla zůstat nejen v kostele, ale také v našem svědomí: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“ To neznamená, že práce nemá být odměněna nebo že člověk nemá mít zdravé hranice. Znamená to něco hlubšího. Všechno podstatné jsme dostali. Život, víru, odpuštění, druhou šanci, schopnosti i lidi, kteří nás podrželi. Nic z toho jsme si nevyrobili sami. Kdo na to zapomene, začne si připadat jako majitel. Z pomoci udělá obchod, z dobra půjčku a z vděčnosti splátku. Potom se diví, že je unavený, protože kromě skutků dobra nosí ještě celé účetnictví očekávaných odměn.
Ježíš nás zve k jiné svobodě. Dát, aniž bychom druhého vlastnili. Pomoci, aniž bychom mu to připomínali. Odpustit, aniž bychom odpuštění vytahovali při každé další hádce. Sloužit, aniž bychom potřebovali, aby nám někdo zatleskal. Možná dnes nemusíme zachránit celý svět. Možná stačí všimnout si jednoho člověka. Jednoho, který už nemá sílu, nemá komu zavolat nebo vedle nás dlouho mlčí.
Ježíš viděl zástupy, ale jeho soucit se vždycky dotýkal konkrétního člověka. Křesťanství nezačíná tím, že máme odpověď na všechno. Začíná tím, že si všimneme. A možná právě v okamžiku, kdy si všimneme, že druhý něco nemá, začíná Bůh skrze nás dávat to, co jsme sami dostali zadarmo.
