Jedna malá holčička dostala ve školce za úkol vyrobit přáníčko pro někoho, koho má nejraději. Děti stříhaly barevné papíry, lepily třpytky, kreslily sluníčka, domečky, maminky, tatínky a všechno to vypadalo přesně tak, jak má vypadat dětská láska, tedy trochu nakřivo, trochu ulepeně a naprosto opravdově. Holčička si vzala červený papír a rozhodla se, že mamince udělá veliké srdce. Jenže jí ujely nůžky. Jedna strana byla menší, druhá větší, nahoře se udělala díra a dole se papír natrhl. Dívala se na to své srdíčko, které mělo být krásné, a najednou se jí naplnily oči slzami.
Paní učitelka si k ní sedla a zeptala se, co se stalo. Holčička jí ukázala pomačkaný papír a vzlykla, že chtěla mamince udělat krásné srdíčko, ale ono se jí rozbilo. Učitelka se usmála a nabídla jí, že může začít znovu. Holčička ale chvíli mlčela, potom zavrtěla hlavou, vzala kousek papíru, trochu lepidla a srdíčko spravila tak, jak nejlépe uměla. Nebylo rovné, nebylo dokonalé, na jednom místě bylo lepidla tolik, že se lesklo jako malá loužička, a přes prostředek vedla čára, kde se papír potrhal.
Odpoledne v šatně podala holčička přání mamince. Nejdřív ho držela oběma rukama, jako by jí bylo skoro líto ho ukázat. Maminka si ho vzala, dlouho se na něj dívala a potom holčičku objala tak pevně, až se jí culíky přitiskly k tvářím. Holčička zašeptala, že se jí to nepovedlo a že srdíčko není hezké. Maminka ji pohladila po vlasech a řekla jí, že právě proto je nejkrásnější. Holčička tomu nerozuměla. Zeptala se, jestli je krásné proto, že je rozbité. Maminka se usmála a odpověděla, že ne proto, že je rozbité, ale proto, že se bála, že ho kvůli tomu nebude chtít. A ona ho chtěla celé. I s tou dírou. I s tím lepidlem. I s tím místem, kde se jí třásly ruce.
Holčička se k mamince přitulila a potichu se zeptala, jestli ji má ráda i tehdy, když se jí věci nepovedou. Maminka ji políbila na čelo a řekla, že právě tehdy ji možná drží ještě pevněji. A to je možná jedna z nejkrásnějších vět, kterou může člověk v životě slyšet. Nejsvětější Srdce Ježíšovo nám říká totéž. Bůh nečeká jen na naše dokonalé výrobky, rovné okraje, bezchybný životopis a úhledně vystřiženou duši. Bere do rukou i to, co se nám potrhalo, pomačkalo a nepovedlo, a neříká: „Přines mi to, až to opravíš.“ Říká: „Pojď ke mně. Dej mi to celé. I s tím místem, kde se ti třáslo srdce.“
Protože Bůh nemiluje jen naše povedené stránky. Miluje nás celé. A někdy nás nejpevněji drží právě tam, kde si myslíme, že už nejsme k držení.
