Otázka týdne
Tohle je otázka, která se neptá z pohodlí kavárenské skepse, ale často z bolesti, pohoršení nebo obyčejné lidské poctivosti. Církev mluví o pravdě, lásce, pokoře a svatosti, jenže její dějiny i současnost někdy vypadají, jako by si tyto hodnoty zapsala do diáře a pak ho zapomněla v sakristii.
Ano, lidé v církvi selhávali a selhávají. Selhali papežové, biskupové, kněží, řeholníci, jáhni i laici. Někdy šlo o slabost, jindy o pýchu, moc, strach, mlčení nebo hřích, který zranil konkrétní lidi a poškodil důvěru v Boha. Tohle se nedá zakrýt kadidlem, zbožnou větou ani výrazem „musíme to vnímat v širším kontextu“, což bývá občas elegantní způsob, jak říct: „Prosím, nemluvme o tom moc nahlas.“
Jenže otázka zní přesněji: věří katolíci církvi proto, že její členové jsou bezchybní? Pokud ano, pak by bylo rozumnější odejít hned po první farní schůzi. Tam člověk někdy pochopí lidskou slabost rychleji než při dlouhém postním cvičení. Katolík ale nevěří církvi proto, že ji tvoří andělé v civilu. Věří jí proto, že věří Kristu, který si právě z těchto křehkých a často protivně nedokonalých lidí udělal své tělo ve světě.
Odpověď
Církev není svatá proto, že všichni její členové jsou svatí. Církev je svatá proto, že jejím zdrojem je Kristus. Je svatá tím, co přijala od Boha: evangeliem, svátostmi, vírou, milostí a posláním. Hříšná je tím, co do ní denně nosíme my: pýchou, pohodlností, strachem, ješitností a touhou mít pravdu i tehdy, když už ji dávno nemáme.
Tohle není výmluva. Právě naopak. Čím víc církev mluví o Bohu, tím vážněji musí brát vlastní selhání. Když člověk církve někoho zraní, není to jen obyčejný lidský průšvih. Je to rána, která může druhému zakrýt Boží tvář. Proto nestačí říct: „Jsme jen lidé.“ To je pravda, ale někdy také velmi pohodlná peřina pro svědomí. Křesťanská odpověď začíná pokáním, pravdou, ochranou slabých a ochotou napravit, co napravit lze.
Ježíš si nikdy nevybral dokonalý tým. Petr ho zapřel. Tomáš pochyboval. Učedníci se hádali, kdo je největší. Jidáš zradil. A přesto Kristus své dílo nezrušil. Ne proto, že by selhání nevadilo, ale proto, že Boží milost není odměna za bezchybný výkon. Je to síla, která zvedá člověka z prachu, pokud se nechá obrátit.
Církev se proto podobá spíš nemocnici než muzeu dokonalých exponátů. Jenže i nemocnice může selhat. Může mít unavený personál, špatné vedení a doktora, kterému by člověk nesvěřil ani teploměr. Přesto kvůli tomu nezrušíme medicínu. Budeme chtít nápravu, odpovědnost, ochranu pacientů a pravdu. Ale nepřestaneme věřit, že lék existuje.
Tak je to i s církví. Katolík nevěří církvi proto, že by neviděl její rány. Věří jí proto, že za nimi vidí Krista. Někdy jasně, někdy těžce, někdy skrze zklamání a ticho. Víra v církev není zavření očí před jejím hříchem. Je to víra, že Bůh pracuje i s materiálem, který bychom my dávno vrátili výrobci s reklamací.
Církev je důvěryhodná ne tehdy, když předstírá dokonalost, ale tehdy, když se stále znovu vrací ke Kristu. Přiznává vinu, chrání zranitelné, nechává se očišťovat pravdou a nezaměňuje Boží milost za vlastní pohodlí. Tam, kde se místo pokání začne vyrábět image, začíná problém. Tam, kde se místo pravdy chrání pověst, ztrácí církev tvář.
Katolíci tedy nevěří církvi proto, že její lidé jsou vždycky dobří. Věří jí proto, že Kristus je dobrý. A také proto, že slíbil zůstat se svým lidem i přes jeho slabost. Možná právě v tom je největší naděje: Bůh neutíká ani od těch, kteří mu svou nedokonalostí dělají ostudu. Zůstává. Ne aby naše selhání omlouval, ale aby nás z nich vyváděl.
