Před deseti lety jsem ležel v opavské konkatedrále tváří k zemi a prosil Boha o dar slova. Zda jsem jej dostal a dobře využil, musí posoudit druzí. Já se stále učím být nablízku.
Dnes je to přesně deset let od chvíle, kdy jsem 18. června 2016 v opavské konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie přijal z rukou tehdejšího olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera jáhenské svěcení. Spolu se mnou tehdy přijali svěcení další čtyři muži. Dva z nich směřovali ke kněžství, tři z nás jsme byli vysvěceni ke službě trvalých jáhnů.
Pamatuji si z onoho dne mnoho obrazů, hlasů a gest. Některé už čas trochu rozostřil, jiné zůstaly v paměti tak živé, jako by se odehrály včera. Nejsilněji se mi vrací chvíle, kdy jsem ležel tváří k zemi a nad námi zněly litanie ke všem svatým. Člověk při svěcení leží velmi nízko, aby mu snad hned na začátku došlo, že nebyl povýšen nad ostatní, ale poslán k nim. Ne výš, nýbrž blíž. Blíž k oltáři, ale také k lidské bolesti, samotě, strachu a naději.
Právě během litanií jsem v tichu prosil Boha o jeden zvláštní dar. Prosil jsem o dar slova. Ne o schopnost mluvit krásně jen proto, aby má řeč dobře zněla. Ne o potlesk ani o duchovní rétoriku, která se příjemně poslouchá, ale cestou z kostela se vypaří rychleji než kadidlo. Prosil jsem o slovo, které by dokázalo povzbudit, pojmenovat bolest, probudit naději a především vést lidi blíž ke Kristu.
Tehdy jsem netušil, kolik kázání, článků, rozhovorů a obyčejných vět mě během dalších let čeká. Nevěděl jsem, kolikrát budu sedět před prázdnou stránkou a přemýšlet, zda mám ještě vůbec co říct, ani kolikrát budu slova hledat tak dlouho, až získám pocit, že si přede mnou schválně zhasla a zamkla dveře.
Zda jsem tento dar skutečně dostal a zda jsem s ním zacházel dobře, ponechám na vás, čtenářích mého blogu Bůhvíproč, posluchačích mých kázání a všech, ke kterým má slova během těchto deseti let doputovala. Mohu jen doufat, že alespoň některá z nich neukazovala na mě, ale o kousek dál. Ke Kristu, který nepotřebuje obdivované řečníky, ale svědky, jejichž slova vyrůstají ze života.
Svěcení není povýšení
Arcibiskup Jan Graubner nám tehdy připomněl větu, kterou si nesu celých deset let: „Jste přijati ke službě, ne ke slávě nebo důstojnosti, protože tu největší důstojnost jste dostali už při křtu.“ Dnes jí rozumím o něco lépe než tehdy. Ne proto, že bych službu už zvládl, ale protože jsem mnohokrát poznal, jak snadno člověk zamění službu za výkon a ochotu za potřebu být nepostradatelný.
Jáhenská služba není naleštěná. Nemá vždy podobu slavnostní liturgie, krásného roucha nebo plného kostela. Mnohem častěji má podobu dlouhého rozhovoru s někým, komu se rozpadl život. Může být mlčením vedle člověka, který už nemá sílu mluvit, návštěvou nemocného, pohřbem, telefonátem uprostřed jiných povinností nebo setkáním s někým osamělým, závislým, zraněným či zklamaným církví i samotným Bohem.
Někdy služba znamená něco zařídit, někam zavolat nebo se postavit za člověka, jehož hlas není dost hlasitý. Jindy spočívá pouze v tom, že člověk neodejde, když začne být rozhovor nepříjemný. Také jáhen musí časem pochopit, že není opravářem cizích životů. Některé bolesti nelze odstranit dobře míněnou větou, jakkoli býváme v pokušení vytáhnout duchovní šroubovák a všechno rychle dotáhnout.
Za těch deset let jsem udělal mnoho chyb. Někdy jsem mluvil, když jsem měl mlčet, jindy jsem mlčel, když bylo třeba promluvit. Občas jsem chtěl druhým ukazovat cestu a sám jsem zakopl hned o první obrubník. Učil jsem se, že člověk může stát vedle druhého, naslouchat mu a zůstat s ním, i když se nic rychle nespraví. V takové chvíli nemůže ukázat výsledek. Může nabídnout pouze věrnost.
Při svěcení nám připomněli také slova svatého Antonína z Padovy: „Boží slovo musí člověk nejprve přijmout a vstřebat, aby jeho hlásání nebylo prázdnou rétorikou“. Tato výzva neztrácí nic ze své naléhavosti. Síla evangelia se nepozná podle toho, kolikrát je čteme z ambonu, ale podle toho, zda mu dovolíme proměňovat naše jednání, tón hlasu i způsob, jakým zacházíme s člověkem, který nám není sympatický. Kázat o lásce je poměrně snadné. Mnohem těžší je zůstat laskavý, když jsme unavení, zranění a skálopevně přesvědčení, že máme pravdu.
Nejvíce mě naučili ti, kterým jsem chtěl pomáhat
Jáhen má mít oči především pro lidi, kteří zůstávají na okraji. Pro ty, kterých si ostatní nevšímají, s nimiž se nikdo nebaví nebo kteří už sami nevěří, že mají co nabídnout. Právě to nám arcibiskup Graubner při svěcení zdůraznil. Jáhen má stát blízko oltáře, ale nesmí kvůli tomu ztratit cestu k lidem, kteří se možná nikdy neposadí do prvních kostelních lavic.
Za deset let jsem mnohokrát poznal, že právě lidé v nejtěžších situacích mě obdarovali nejvíce. Přicházel jsem s pocitem, že snad mohu pomoci, a odcházel jsem povzbuzený, poučený a někdy také zahanbený vlastní pohodlností. Skutečná služba totiž neprobíhá shora dolů. Dva lidé se v ní potkávají ve stejné výšce. Často jsou oba unavení, oba nějak zranění a oba potřebují milost, která je větší než jejich vlastní síla.
Dnes proto nechci sestavovat seznam toho, co jsem za deset let vykonal. Mnoho skutečně důležitých věcí se do žádného seznamu nevejde, protože nemají fotografii, zápis ani svědky. Zůstaly v nemocničním pokoji, u lůžka umírajícího, v rozhovoru, který se nikdy nikde nezveřejní, nebo v modlitbě pronesené tak tiše, že ji kromě Boha nikdo neslyšel.
Zvláštní poděkování patří všem lidem, kterým jsem se snažil a stále snažím pomáhat v jejich nelehkých životních chvílích. Děkuji vám, že jste mě pustili do míst, kam se člověk nevpouští snadno. Do svého strachu, bolesti, selhání i naděje. Vaše důvěra pro mě nikdy nebyla samozřejmostí.
Mnohdy jsem vám nemohl nabídnout řešení. Mohl jsem však alespoň chvíli jít vedle vás. Doufám, že jsem vás někdy dokázal podepřít. Jistě však vím, že vy jste často nesli mě. Skutečná služba totiž proměňuje oba.
Děkuji a prosím o modlitbu
Chci především poděkovat celé své rodině za všechno, co se mnou během těchto deseti let nesla, za blízkost, pochopení i obyčejnou každodennost, která člověka spolehlivě vrací z duchovních výšin zpátky na zem. Zároveň se chci omluvit za všechny chvíle, kdy jsem s vámi nebyl, protože mě jáhenská služba zavedla jinam. Za večery, víkendy, telefonáty, nečekané cesty i okamžiky, kdy někdo jiný potřeboval mou přítomnost a vy jste ji museli postrádat.
Jáhenská služba se někdy odehrává daleko od domova, ale její cenu často tiše platí právě ti, kteří doma čekají. Vím, že ne všechno lze nahradit vysvětlením, že jsem byl někde potřebný. Některé společné chvíle už člověk nevrátí. Může jen požádat o odpuštění a snažit se být příště více přítomen. Bez trpělivosti, zázemí a tiché oběti mé rodiny by mnoho z toho, co jsem mohl dát druhým, nikdy nevzniklo.
Děkuji přátelům, kněžím, spolubratřím jáhnům, farníkům, kolegům a spolupracovníkům za povzbuzení, otevřenost i společnou cestu. Také za chvíle, kdy mi někdo s láskou připomněl, že ani jáhen nemá vždy pravdu, jakkoli se někdy dokáže tvářit velmi liturgicky.
Velké poděkování patří otci biskupu Martinovi za důvěru, kterou mi projevuje, za lidskost, blízkost, prostor ke službě i odpovědnost, kterou mi svěřil. Důvěra není vyznamenání, které si člověk připne na hruď. Je to závazek, před nímž stojí s pokorou a často také s vědomím, že bez Boží pomoci by na něj nestačil.
Děkuji všem spolupracovníkům v diecézi, ve farnosti, v obci, v charitní, sociální i veřejné službě. Děkuji, že jsme spolu mohli dělat věci, které mají smysl, a že jste se mnou měli trpělivost také tehdy, když se všechno nedařilo podle představ. Nikdo neslouží sám, třebaže si to někdy v pracovním zápalu namlouvá.
Děkuji také všem, kdo se za mě během těchto let modlili. Možná jste nikdy neviděli, co vaše modlitba přinesla. Věřím však, že mě mnohokrát podržela, když docházela síla a odvaha. Některé cesty člověk neprojde pouze vlastní vůlí. Potřebuje, aby ho někdo nesl v tichu, při mši, v modlitbě růžence nebo v několika prostých slovech vyslovených cestou do práce.
Prosím proto i do dalších let o jediný dar. Vzpomeňte si na mě občas krátkou střelnou modlitbou. Nemusí být dlouhá ani vznešená. Bohu stačí třeba prosté: „Pane, drž ho.“ V některých dnech to bude víc než dost. Možná právě taková nenápadná věta, pronesená někde mezi vařením kávy, cestou autem a běžnými starostmi, udělá v mém životě víc než všechna velká slova.
Nevím, kolik let služby je ještě přede mnou. Po deseti letech však nechci slavit především to, co jsem udělal já. Chci děkovat za to, co Bůh navzdory mým slabostem udělal se mnou a někdy snad také skrze mě. Jáhenské svěcení není medaile za duchovní výkonnost. Je každodenní připomínkou, že evangelium se nehlásá jen slovy, ale také tím, jak člověk naslouchá, odpouští, zachází se slabými a zda si všimne toho, kolem koho ostatní prošli bez povšimnutí.
Deset let jsem jáhnem. A stále se učím tomu prvnímu, nejtěžšímu a nejkrásnějšímu slovu svého poslání: sloužit.
Děkuji vám za všechno. Ať vám Bůh žehná.
