Čtyři evangelia se liší v detailech, pořadí i důrazech. Znamená to, že si odporují, nebo jen od starověkého svědectví očekáváme shodu kancelářských kopií?
Matouš, Marek, Lukáš a Jan nevyprávějí všechno stejně, což bývá vydáváno za důkaz, že evangelia nemohou být pravdivá. Rozsudek bývá rychlý, sebevědomý a také praktický, protože člověk nemusí číst čtyři knihy, když mu stačí jeden seznam „biblických rozporů“ nalezený mezi předpovědí počasí a videem o tom, co vám církev údajně celý život tajila.
Jenže odlišnost ještě není rozpor a literární zpracování není totéž co výmysl. Kdyby několik lidí popsalo jednu událost naprosto stejnými slovy, ve stejném pořadí a se stejnými detaily, zkušený vyšetřovatel by se nejspíš nezajímal o jejich dokonalou paměť, ale o to, kdo jim výpověď předem sepsal.
Evangelia ovšem nejsou čtyři nezávislé policejní protokoly čtyř očitých svědků. Jsou to čtyři literárně a teologicky zpracovaná podání apoštolského svědectví, která čerpají ze společných i odlišných tradic. Matouš a Lukáš patrně pracovali také s Markovým textem, Lukáš výslovně zmiňuje starší vyprávění i svědectví lidí stojících u počátku událostí a Jan používá vlastní teologický jazyk (Lk 1,1–4; Dei verbum, čl. 18–19).
První otázka proto nezní, proč nejsou evangelia stejná, ale proč bychom vůbec čekali, že stejná být mají. Čtyři totožné texty by nebyly čtyřmi svébytnými podáními, ale jedním dokumentem vytištěným čtyřikrát.
Čtyři hlasy a jeden Ježíš
Představme si skutečnou svatbu, nikoli tu z katalogu, kde jsou děti čisté, příbuzní střízliví a ženich se tváří, že přesně ví, co dělá. Na opravdové svatbě někdo hledá prstýnky, babička hodnotí výzdobu, strýc překročí doporučenou délku přípitku a někdo pronese větu, kterou mu rodina připomene ještě o mnoho let později, protože některé výroky jsou nesmrtelné, i když by jejich autor dal přednost opaku.
Když se po deseti letech zeptáte několika účastníků, každý si vybaví něco jiného. Jeden ženichův hlas, druhý objetí nevěsty s matkou, třetí katastrofální přípitek a čtvrtý déšť, který ustal právě ve chvíli, kdy novomanželé vyšli ven. Tatáž událost zanechala v různých lidech různé stopy, aniž by se kvůli tomu přestala konat.
Podobně mají evangelia vlastní jazyk a důrazy. Matouš ukazuje Ježíše ve vztahu k Izraeli, Mojžíšovi, Davidovi a naplnění Písem. Marek píše svižně a někdy působí, jako by se za Ježíšem snažil běžet v sandálech, zatímco učedníci nestačí chápat. Lukáš si všímá chudých, žen, cizinců, hříšníků a lidí, které si spořádaná společnost raději posadí na konec stolu. Jan používá obrazy světla, života, vody, chleba a pastýře a mluví o Ježíši odlišným, meditativnějším jazykem.
Matouš, Marek a Lukáš se označují jako synoptická evangelia, protože je lze položit vedle sebe a sledovat společným pohledem. Jan je jiný, ale nepředstavuje jiného Ježíše.
První dílčí verdikt je tedy poměrně prostý: odlišný hlas ještě neznamená odlišný příběh. Čtyři evangelia se neliší proto, že by každé hlásalo jiného Krista, ale proto, že každý autor ukazuje jinou stránku téže osoby.
Čtyři evangelisté a jejich tradiční symboly: Matouš – člověk nebo anděl, Marek – lev, Lukáš – býk a Jan – orel. Každý zdůrazňuje jinou stránku Ježíšova příběhu, všichni však směřují k témuž Kristu.
Rozdíl ještě není rozpor
Slovem „rozpor“ zacházíme někdy s velkou štědrostí. Stačí, aby jeden text uvedl jednu osobu a druhý dvě, aby jeden zachoval delší výrok a druhý kratší, a už se ozve vítězné: „Tak vidíte.“ Tato věta bývá často posledním bodem argumentace i prvním bodem sebeuspokojení.
Skutečný rozpor však nastane až tehdy, když dvě tvrzení nemohou být současně pravdivá ve stejné věci a ve stejném smyslu. Když řeknu, že jsem šel na úřad s Petrem a později dodám, že s námi byl také Jan, první věta není lživá. Lživá by byla tehdy, kdybych výslovně tvrdil, že se mnou byl pouze Petr.
Toto vysvětlení samozřejmě nelze použít na všechno. Někdy se evangelia liší ve stavbě celé scény, v pořadí nebo v tom, jak událost teologicky vyloží. Starověký autor však nemusel látku vždy seřadit podle kalendáře. Mohl spojovat podobná témata a významnou scénu umístit tam, kde nejlépe ukázala její smysl. Také film může začít vraždou a teprve potom ukázat, kdo se narodil, vystudoval a začal mít problém se sousedy. Divák kvůli tomu obvykle nepodává trestní oznámení na režiséra.
Teologické uspořádání není totéž co výmysl. Znamená pouze, že autor nechce událost jen zaznamenat, ale také vyložit. Evangelista není úředník, který potřebuje správně založit spis. Chce ukázat, proč na Ježíši záleží.
Jestli se neshodnou ani na rodokmenu, proč jim věřit ve vzkříšení?
To je poctivá námitka. Matouš i Lukáš uvádějí Ježíšův rodokmen, ale jejich seznamy se liší. Matouš postupuje od Abrahama přes Davida k Ježíšovi, zatímco Lukáš jde opačně až k Adamovi a Bohu (Mt 1,1–17; Lk 3,23–38). Nejde však jen o opačný směr, protože po Davidovi oba seznamy pokračují odlišnými rodovými liniemi a liší se v řadě jmen.
Pro dnešního člověka to působí jako chyba v databázi, kterou by měla napravit matrika nebo příbuzný, jenž se po odchodu do důchodu věnuje rodokmenům a od té doby už téměř nemluví o ničem jiném. Biblický rodokmen však nebyl pouze biologickým seznamem. Vyjadřoval také příslušnost k rodu, právní nárok a místo člověka v dějinách jeho lidu.
Matouš svůj rodokmen výslovně uspořádává jako tři oddíly po čtrnácti generacích a zdůrazňuje Abrahama a Davida. Říká tím, že Ježíš patří do dějin Izraele, zaslíbení a královské naděje. Lukáš jde až k Adamovi a ukazuje Ježíšův význam pro celé lidstvo.
Rozdíly tím nezmizely. Existují návrhy, že jeden rodokmen sleduje právní a druhý biologickou linii, že roli hrálo levirátní manželství nebo různé rodové tradice, žádné řešení však nemá takovou jistotu, aby mohli biblisté zavřít univerzity a věnovat se konečně něčemu klidnějšímu.
Verdikt proto není, že rodokmeny jsou bez problému. Jsou obtížným místem. Nejsou však důkazem, že evangelisté Ježíše vymysleli, protože oba rodokmeny v dané literární podobě fungují především jako teologické výpovědi o jeho totožnosti, nikoli jako moderní výpis z matriky. Nevyřešený vztah dvou rodokmenů navíc automaticky nerozhoduje o pravdivosti každého dalšího vyprávění, protože rodokmeny a velikonoční tradici je třeba posuzovat podle jejich vlastního literárního druhu, pramenů a historických otázek.
Přestěhoval Jan Ježíše v kalendáři?
Ještě výraznější rozdíl najdeme u Ježíšova vystoupení v jeruzalémském chrámu. Matouš, Marek a Lukáš je kladou na konec Ježíšova veřejného působení, krátce před jeho zatčením, zatímco Jan téměř na začátek (Mt 21,12–17; Mk 11,15–19; Lk 19,45–48; Jan 2,13–22).
Mnozí vykladači se domnívají, že Jan známou událost z teologických důvodů zařadil jinam, aby už na počátku ukázal Ježíšovu autoritu a vztah k chrámu. Někteří konzervativnější autoři připouštějí dvě podobná vystoupení, ale nejde o obecně přijímané řešení.
Tady se pozná rozdíl mezi důvěrou a nervozitou. Důvěra dokáže říct, že přesnou odpověď neznáme. Nervozita potřebuje okamžitě vytvořit harmonogram dvou chrámových zásahů, doplnit časy odjezdů a naznačit, že kdo váhá, má slabý duchovní život.
Věta „nevíme“ přitom není porážkou víry. Je pouze porážkou naší potřeby mít Boha, dějiny i všechny poznámky pod čarou pečlivě založené v pořadači.
Ani zde tedy není poctivý verdikt „žádný problém neexistuje“. Rozdílné umístění chrámové události je skutečnou otázkou chronologie. Není však důkazem, že se žádný střet v chrámu nestal, protože společné jádro události zůstává zachováno.
A co hrob? Tam už přece musí všechno sedět
Zprávy o prázdném hrobu se liší v počtu a jménech žen, v počtu a označení postav, které u hrobu spatřily, i v pořadí následných událostí (Mt 28,1–10; Mk 16,1–8; Lk 24,1–12; Jan 20,1–18). Protože jde o Velikonoce, nikoli o seznam účastníků farní brigády, je tato otázka závažná.
Všechna evangelia se přesto shodují v základní ose. Ježíš byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Prvního dne týdne přichází k hrobu Marie Magdaléna, v synoptických evangeliích spolu s dalšími ženami, a hrob je nalezen prázdný. Následuje zpráva, že Ježíš vstal z mrtvých. Matouš vypráví také setkání žen se vzkříšeným Ježíšem, zatímco Jan podrobně rozvíjí osobní setkání Marie Magdalény s Ježíšem.
Pozoruhodné je, že prvními návštěvnicemi hrobu jsou ženy. V synoptických podáních je právě jim svěřena velikonoční zpráva a Jan představuje Marii Magdalénu jako první svědkyni setkání se vzkříšeným Ježíšem. Jejich svědectví přitom nemělo v tehdejším veřejném a právním prostředí vždy stejnou váhu jako svědectví mužů. Flavius Josephus například v rámci svého výkladu Mojžíšova zákona uvádí, že ženské svědectví nemá být přijímáno, a zdůvodňuje to způsobem odpovídajícím dobovým předsudkům (Židovské starožitnosti, 4,219).
Zároveň byly ženy přirozenými návštěvnicemi hrobu, takže jejich přítomnost sama o sobě nedokazuje historicitu ani vzkříšení. Přesto je nápadné, že domnělá propaganda nestaví do první řady několik vážených mužů s bezchybným životopisem a dostatečně prorockým plnovousem. V Lukášově podání navíc apoštolové zprávu žen považují za nesmysl (Lk 24,11).
Celé velikonoční ráno působí spíše jako zmatek než jako profesionálně připravené zahájení světového náboženství. Nikdo nemá tiskovou zprávu, Petr neběží k hrobu s logem nového hnutí na plášti a učedníci se nechovají jako lidé, kteří dostali scénář předem.
Velikonoční zprávy tedy nejsou totožné a jejich rozdíly je třeba brát vážně. Samy o sobě však neruší společné jádro tradice ani nedokazují, že si první křesťané příběh jednoduše vymysleli.
Rozdílné důrazy, pořadí a detaily ještě samy o sobě neznamenají rozpor. Evangelia je třeba číst s ohledem na jejich literární podobu, teologický záměr a společné svědectví o Ježíši Kristu.
Když obrana Bible začne Bibli škodit
Některé rozdíly se dají dobře vysvětlit, jiné jen pravděpodobně a u několika musíme přiznat, že přesnou odpověď neznáme. Právě zde se někdy objevuje potřeba všechny nerovnosti okamžitě vyžehlit. Když jeden evangelista uvede jednu osobu a druhý dvě, vznikne podrobný plán pohybu všech zúčastněných. Když se liší pořadí, událost se určitě stala dvakrát. Když zaznějí rozdílné výroky, složí se do jedné věty, kterou Ježíš údajně pronesl celou.
Některá taková vysvětlení mohou být možná. Problém nastává ve chvíli, kdy se možnost prohlásí za jistotu pouze proto, že otevřená otázka působí nebezpečně. Potom už nebráníme Bibli, ale vlastní představu o tom, jak spořádaně by se měl Bůh vyjadřovat.
Katolická církev přitom neučí, že evangelisté fungovali jako čtyři posvěcené tiskárny. Druhý vatikánský koncil říká, že lidští autoři Písma byli skutečnými autory a že při výkladu je třeba respektovat literární druhy i dobové způsoby vyjadřování (Dei verbum, čl. 11–13). Katechismus obdobně rozlišuje Ježíšův život a učení, apoštolské ústní předávání a následné sepsání evangelií (KKC 126).
Boží inspirace neruší lidský jazyk, schopnosti, úsudek, styl ani literární práci posvátných autorů. Bůh si člověka nevybírá proto, aby ho vypnul, ale aby skrze něj promluvil.
Předsudek si umí obléct i sako
Na rozdíly mezi evangelii je správné upozorňovat a připustit, že některá tradiční vysvětlení nemusejí každého přesvědčit. Víra, která nesnese otázku, se často nebojí o Boha, ale o svou pohodlně uspořádanou vitrínu.
Stejně ukvapené je však vydávat každý rozdíl za rozpor a každý rozpor za úmyslnou lež ještě předtím, než jsme zjistili, o jaký druh odlišnosti jde. To už není kritické myšlení, ale předsudek, který si oblékl sako, nasadil brýle a začal se vydávat za historicko-kritickou metodu.
Poctivé čtení se ptá, zda jde o jiný výběr detailů, odlišné pořadí, literární kompozici, zkrácenou formulaci, nebo skutečně o tvrzení, která se navzájem vylučují. Taková práce je pomalejší než video s titulkem „Bible zničena během pěti minut“, ale pravda bývá nepříjemně neochotná přizpůsobit se délce reklamního bloku.
Člověk může pověrčivě věřit každému tvrzení, které zní dostatečně zbožně, ale stejně snadno může bez dalšího zkoumání přijmout všechno, co zní protinábožensky. Jeden uvěří každému zázraku, druhý každému seznamu rozporů. Oba si ušetří práci a oba tomu říkají přesvědčení.
Pravda nemusí zpívat unisono
Evangelia se přes všechny rozdíly shodují v základním příběhu. Ježíš působí v Galileji a Judsku, hlásá Boží království, uzdravuje, povolává učedníky a vyvolává nadšení i odpor. Dostává se do konfliktu s částí jeruzalémských náboženských představitelů a nakonec je odsouzen římskou mocí za Pontia Piláta. Je ukřižován, pohřben a jeho učedníci začnou hlásat, že byl vzkříšen.
Rozdíly v detailech nejsou bezvýznamné a některé nemají všeobecně přijímané řešení. Není však poctivé soustředit se pouze na okraje a předstírat, že společné jádro neexistuje.
Evangelia nejsou mechanickým záznamem, ale Bohem inspirovaným lidským svědectvím o Kristu. Nejsou čtyřmi kopiemi jedné melodie, ale čtyřhlasem. Čtyřhlas není pokažený proto, že bas nezpívá totéž co tenor. Pokažený by byl tehdy, kdyby každý zpíval jinou píseň.
Matouš, Marek, Lukáš a Jan nezpívají stejně, ale jejich hlasy se setkávají u jednoho Ježíše. Možná tedy problém nespočívá v tom, že evangelia mluví více hlasy, ale v tom, že jsme si zvykli poslouchat jen to, co potvrzuje naši předem připravenou melodii.
A právě v okamžiku, kdy přestaneme evangelia používat k potvrzování rozsudku, který jsme si připravili ještě před jejich otevřením, můžeme je konečně začít opravdu číst.
