Evangelia bývají odsouzena dřív, než je otevřeme. Prý jsou to legendy, propaganda nebo pokažená tichá pošta. Rozsudek je hotový, jen svědci, texty a důkazy se k soudu nějak nedostavili.
Představte si člověka, který nikdy nebyl u moře, ale rozhodně tvrdí, že nestojí za nic. Neviděl je, necítil slaný vzduch, neslyšel příboj a jeho nejbližším setkáním s oceánem byla louže před supermarketem. Přesto má jasno, protože mu louže připadala studená.
Podobně se někdy mluví o evangeliích. Člověk je nemusí znát, aby je mohl odmítnout. Stačí několik slov: pohádka, církev, manipulace, středověk. Na posledním výrazu je půvabné alespoň to, že evangelia vznikla několik staletí před středověkem.
Nevěřící člověk má samozřejmě právo evangelia odmítnout. Může po jejich přečtení dojít k názoru, že jejich svědectví není přesvědčivé, že zázraky považuje za nemožné nebo že křesťanský výklad Ježíše nepřijímá. Poctivé odmítnutí je možné. Problém nastává tehdy, když četbu nahradí karikatura a argument pobavený úsměv.
Nemusíme se proto hned ptát, zda je v evangeliích všechno pravda. Začněme skromněji: Co jsou evangelia vlastně zač?
Čtyři knihy, jeden Ježíš a žádná nebeská kopírka
Slovo evangelium znamená dobrou zprávu. Přesto se ji někdy podaří v kostele přečíst takovým hlasem, že by člověk čekal spíše oznámení o zvýšení záloh na energie. Za způsob přednesu však text nemůže, podobně jako Mozart nemůže za to, že ho někdo hraje na rozladěné housle.
Evangelia jsou čtyři vyprávění o Ježíši z Nazareta, tradičně spojovaná se jmény Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Nejsou to čtyři přesné kopie jednoho dokumentu. Každé má vlastní jazyk, rytmus a důrazy. Matouš často ukazuje Ježíše ve vztahu k židovským Písmům. Marek postupuje svižně a nechává události téměř narážet jednu do druhé. Lukáš věnuje výraznou pozornost lidem na okraji. Jan se soustředí na tajemství Ježíšovy osoby.
Přes tyto rozdíly se všechna čtyři evangelia sbíhají u stejného středu. Ježíš učí, uzdravuje, odpouští, přibližuje se k lidem, kterým se slušná společnost raději vyhýbá, dostává se do konfliktu s náboženskými i politickými autoritami, je ukřižován a jeho učedníci začínají hlásat, že byl vzkříšen.
Evangelia tedy nejsou především sbírkou slušných rad. Ježíš v nich nevystupuje jako starověký trenér osobního rozvoje, který nabízí pět způsobů, jak lépe zvládat pondělí. Jeho slova se samozřejmě týkají vztahů, odpuštění, peněz, moci i nepřátel. V jejich středu však nestojí návod, nýbrž osoba. Návod můžeme odložit do zásuvky, ale osoba nám může vstoupit do života.
Evangelia zároveň nejsou moderní reportáže. Ježíš za sebou neměl tiskového mluvčího, evangelisté nenosili diktafony a žádný fotograf nepořídil snímek s popiskem „Rozmnožení chlebů, ilustrační foto“. Psali ve starověkém světě, který měl jiné způsoby vyprávění než dnešní žurnalistika.
Badatelé proto evangelia často srovnávají s antickou biografií. Ta se nesnažila popsat každý rok lidského života ani sestavit úplný kalendář událostí. Vybírala charakteristická slova a činy, aby ukázala, kdo daný člověk byl (viz Burridge, 2004, a Pokorný a Heckel, 2013).
Kdo evangelia odmítne proto, že nevypadají jako dnešní zpravodajství, podobá se člověku, který zahodí milostný dopis, protože v něm chybí rodné číslo odesílatele. Milostný dopis není úřední dokument, ale může být pravdivý. Rodinná vzpomínka není policejní protokol, ale může věrně uchovat to nejpodstatnější.
Evangelia navíc své příběhy neumisťují do země za sedmero horami. Mluví o Nazaretě, Galileji, Jeruzalémě, Janu Křtiteli, Herodovi, Pilátovi a římském ukřižování. Křesťanství proto netvrdí pouze to, že existují krásné duchovní myšlenky. Tvrdí, že Bůh jednal v lidských dějinách. A jakmile víra vstoupí do dějin, musí počítat s otázkami.
Opravdu všechno vzniklo jako tichá pošta?
Námitka tiché pošty zní na první poslech rozumně. Ježíš sám žádné evangelium nenapsal, jednotlivé knihy vznikly až po určité době a jejich obsah se nejprve předával ústně. Nezměnila se tedy původní zpráva stejně jako věta šeptaná mezi dětmi?
Kdo někdy tichou poštu hrál, ví, že na začátku může stát věta „Petr má nové boty“ a na konci „Pelikán snědl ploty“. Všichni se smějí a hra splnila svůj účel. Jejím cílem totiž není zprávu uchovat, ale poškodit. Věta se smí říct jen jednou, potichu a bez možnosti kontroly. Kdyby dorazila na konec neporušená, byla by to velmi nudná tichá pošta.
Předávání Ježíšových slov probíhalo jinak. Odehrávalo se opakovaně, veřejně a uvnitř společenství. Ježíšovy výroky, podobenství a zprávy o jeho činech se používaly při vyučování, modlitbě a společném životě.
To samozřejmě neznamená, že první křesťané měli dokonalou paměť. Nebyli to chodící diktafony v sandálech. Ústní tradice mohla látku zkracovat, spojovat a přizpůsobovat novým posluchačům. Jednoduchý obraz anonymní šeptandy však celý proces nevystihuje (viz Bauckham, 2006, a Tichý, 2003).
Rozdíl je také v závažnosti předávané zprávy. Jinak si pamatujeme vtip zaslechnutý v čekárně a jinak poslední slova člověka, kterého milujeme. Ani silný cit neudělá lidskou paměť neomylnou. Význam události však mění pozornost, s jakou ji uchováváme.
Zvlášť zajímavý je úvod Lukášova evangelia. Lukáš píše, že se již více lidí pokusilo sepsat zprávu o událostech, které se mezi prvními křesťany odehrály. Odkazuje na ty, kdo byli od počátku očitými svědky, a říká, že všechno důkladně prošel, aby vytvořil uspořádané vyprávění (Lk 1,1–4).
Pohádky tak obvykle nezačínají. Nikdo po autorovi Červené karkulky nežádá seznam svědků, lékařskou dokumentaci babičky a odborný posudek o kapacitě vlčího žaludku. Pohádka nic takového nepotřebuje, protože nechce podat zprávu o konkrétní události.
Lukáš však mluví o svědcích, předávání a zkoumání. Není moderním investigativním novinářem a nemá smysl mu tuto roli zpětně přidělovat. Z jeho úvodu je ale patrné, že mu není jedno, zda se popisované věci staly. Křesťanská víra zde nezačíná přáním, že by bylo pěkné, kdyby smrt nebyla konečná. Začíná tvrzením, že se něco stalo. Člověk tomuto tvrzení nemusí uvěřit, neměl by však předstírat, že evangelisté vůbec nerozlišovali mezi událostí a pohádkou.
Ukřižovaný Mesiáš? Reklamní oddělení by dostalo výpověď
Často se říká, že původně existoval obyčejný židovský učitel a teprve pozdější církev z něj vytvořila vzkříšeného Božího Syna. Taková představa má svou logiku. Lidé své hrdiny skutečně zvětšují a životopisy významných osob bývají po letech naleštěnější než jejich skutečný život.
Jenže velmi rané křesťanské texty ukazují, že víra ve vzkříšení nestojí na konci dlouhého vývoje jako pozdní ozdoba. Apoštol Pavel připomíná Korinťanům tradici, kterou sám přijal a dále předal: Kristus zemřel, byl pohřben, byl vzkříšen a zjevil se svědkům (1 Kor 15,3–8).
Tento text neříká sám o sobě, jak má čtenář velikonoční událost vyložit. Jasně však ukazuje, že víra ve vzkříšení patřila k velmi ranému křesťanskému hlásání. První poselství tedy neznělo: „Ježíš byl slušný člověk, zkusme být také trochu lepší.“ Takový Ježíš by byl mnohem přijatelnější. Mohl by zdobit hrníčky, nástěnky a motivační kalendáře. První křesťané však tvrdili něco mnohem odvážnějšího: popravený Ježíš žije.
Také samotný kříž představoval pro jejich zvěst vážný problém. Dnes jej člověk vídá na kostele, hřbitově nebo řetízku. V římském světě však ukřižování znamenalo krutou a ponižující popravu. Když Pavel psal, že hlásá ukřižovaného Krista, který je pro jedny pohoršením a pro druhé bláznovstvím, přiznával, že střed jeho víry vypadá pro okolní svět absurdně (1 Kor 1,23).
Kdyby si někdo chtěl v prvním století vyrobit úspěšného Mesiáše, popravený muž by nebyl nejlepší volbou. Reklamní poradce by doporučil vítězství, sílu, politický úspěch a dobře zvládnutý příchod do hlavního města. Kříž by z prezentace zmizel nejpozději při druhé poradě.
Ani učedníci nejsou v evangeliích představeni jako galerie bezchybných zakladatelů. Často nechápou, bojí se, soupeří mezi sebou a v rozhodující chvíli selhávají. Petr zapírá Ježíše, Tomáš pochybuje a ostatní se po zatčení svého učitele právě nehrnou do první řady hrdinů.
Kritický obraz učedníků samozřejmě umožňuje více výkladů. Přesto je zvláštní, že domnělá propaganda své budoucí autority představuje jako muže, kteří často nechápou, hádají se a v rozhodující chvíli utečou. Propaganda obvykle svým hrdinům vrásky vyhlazuje. Evangelia jim je nechala.
Katolická církev navíc neučí, že evangelisté vypnuli vlastní myšlení a pouze zapisovali věty diktované z nebe. Druhý vatikánský koncil mluví o tom, že z předané látky vybírali, některé věci shrnovali a jiné vysvětlovali, přičemž předávali pravdu o Ježíši (Dei verbum 19). Katechismus rozlišuje Ježíšův život a učení, apoštolské předávání a následné sepsání evangelií (KKC 126).
Bůh tedy podle katolického chápání nepoužívá člověka jako kopírku. Boží inspirace neruší lidský jazyk, paměť, styl ani osobnost. Křesťanství přece netvrdí, že Bůh lidskost obešel. Tvrdí, že ji přijal.
Posmívat se je snadné. Číst bývá nebezpečnější
Co má tedy udělat nevěřící čtenář? Nemusí předstírat zbožnost. Nemusí odložit rozum vedle kabátu u kostelních dveří. Nemusí se tvářit, že každá nesrovnalost má snadné řešení a každá námitka je projevem špatné vůle. Stačí něco mnohem skromnějšího: nesoudit evangelia podle parodie, kterou o nich někde zaslechl.
Posměch může být užitečný. Dokáže propíchnout nabubřelost, falešnou vážnost i náboženské fráze. Také Ježíš uměl použít ostrý obraz a ironii. Posměch se však stává laciným ve chvíli, kdy nahrazuje poznání. Člověk pak nevítězí nad skutečným názorem, ale nad papírovou figurínou, kterou si sám postavil.
Možná evangelia přečtete a neuvěříte jim. Takový výsledek je možný a poctivější než víra přijatá pouze ze strachu nebo ze zvyku. Bude to však alespoň vaše rozhodnutí, nikoli zděděný úšklebek.
Největší nebezpečí četby evangelií totiž nespočívá v tom, že v nich najdeme několik starých náboženských vět. Spočívá v tom, že se za textem může začít vynořovat Ježíš, který se nevejde ani do kostelní vitríny, ani do ateistického vtipu. Ježíš, který se ptá, odpouští, provokuje, převrací naše jistoty a odmítá zůstat pouze neškodným učitelem z dávné minulosti. Knihu lze zavřít velmi snadno, horší je, když po jejím zavření zůstane otevřená otázka.
