3. neděle velikonoční
Ježíš vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.
Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 21,1-19)
Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, (a to) u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty,
byl totiž oblečen jen nalehko – a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a (vedle) chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, (bylo jich) stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání. Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce! Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“
Podnět k rozjímání
Kristus nepřichází, když jsi silný, ale když jsi hladový. Neptá se na tvé zásluhy, ale nabídne ti snídani. „Pojď si sednout,“ říká tiše, „nejdřív se najez, pak si popovídáme o lásce.“ Víra začíná tam, kde přiznáš: „Nemám.“ A právě tam ti Bůh rozfouká uhlíky a nabídne nový začátek.
Milovaní,
Petr neměl plán. Jen prázdno. Možná to znáš – když tě něco semele, zradíš sám sebe, všechno se zhroutí, a ty nemáš chuť řešit víru, kostely, sliby, ani lidi. Chceš prostě jen vypnout. Jít k rybníku, do lesa, na benzínku pro kafe. Do něčeho známého, kde nikdo neotravuje. A tak Petr řekne: „Jdu lovit ryby.“ Překlad: „Nevím co dělat, ale aspoň se nebudu cítit k ničemu.“
A ti ostatní? Neřeknou: „Hele, brácho, měl bys jít na adoraci.“ Prostě řeknou: „Jdem s tebou.“ Tohle je první evangelium dnešního světa: jen tam buď. Nehodnoť. Nevysvětluj. Buď s tím druhým v jeho prázdnotě.
Celou noc nic nechytí. A ráno – mlha, kručení v břiše a únava taková, že bys prorazil hlavou i nebe. A pak – někdo na břehu. Nezní jako prorok. Neříká: „Ukažte mi svou víru.“ Jen volá: „Nemáte něco k jídlu?“ Tohle je druhé evangelium: Bůh se neptá na tvé zásluhy, ale na tvůj hlad.
A když odpovíš, že nemáš, nepošle tě na duchovní obnovu. Jen řekne: „Hoď to na druhou stranu.“ Zkus to jinak. Možná ne do prava nebo do leva, ale zkus to od srdce, ne z povinnosti. Zkus to s důvěrou, ne s výkonem.
A sítě praskají. Víc než čekali. Víc než chápali. A jeden z nich pozná: „Pán je to.“ A Petr? Skočí do vody. Ne kvůli stylu, ale protože ho to celé najednou zasáhne – tenhle cizinec, co stojí tiše na břehu, je někdo, kdo ho zná do morku kostí. Kdo mu nevyčítal pád, ale připravil snídani.
A tady to přijde. Ježíš nečeká s chlebem života na mši svatou. Peče rybu na uhlí. Dává ti jídlo dřív, než ti dá slovo. A říká: „Pojď snídat.“ Bez otázek, bez formality, bez přetvářky. Třetí evangelium: Někdy nepotřebuješ lekci. Potřebuješ snídani.
A až když jsi sytý, ne trapně přejedený, ale tak akorát vděčný, zeptá se: „Miluješ mě?“ Ne jednou. Třikrát. Po každém pádu jedna otázka. Ne aby tě deptal. Ale aby ti řekl, že i tvoje největší selhání může být začátek něčeho krásného.
Petr odpovídá, nejistě, potichu, s tou zvláštní bolestí, kdy víš, že tě Bůh zná až do kostní dřeně. A Ježíš říká: „Pas moje ovce.“ V překladu: „Postarej se o druhé. Ne protože jsi svatý, ale protože víš, co to je padnout. A zvednout se.“
A pak poslední věta. Není slavnostní. Není to fanfára. Jen dvě tichá slova: „Následuj mě.“ To není příkaz. To je pozvání. Pro každého. Pro rozvedené, pro unavené, pro cyniky, pro ty, co nestíhají nedělní mši, ale tajně věří, že Bůh ještě někam vede.
Tak tady to máš. Dneska ti Ježíš neříká: „Změň se.“ Neříká: „Konečně se modli.“ Jen se tě tiše ptá: „Nemáš hlad?“ A když kývneš, posadí tě na okraj tvého včerejšího selhání, položí před tebe chléb a rybu a řekne: „Pojď snídat.“
A až se najíš, zeptá se: „Miluješ mě?“ A když z tebe vypadne ta pravdivá, lidská odpověď – třeba i se slzama, třeba i s trapností – pak ti svěří svět. Ne jako břemeno. Ale jako důvěru.
A pak půjdete. Ne vírou pro dokonalé, ale láskou pro ty, kteří už vědí, co je ztratit cestu.
Takže pokud máš dnes v duši hlad, vítej. Oheň už hoří. A Bůh – ten nebeský kuchař – má pro tebe snídani, která tě možná zachrání víc než kázání.
+jZ
