„Penál může být velký jak kufr, ale když v něm chybí tužka, jsi namydlený. Přesně jako v životě, když máš všechno – kromě toho, co se doopravdy počítá.“
Byl konec srpna. Všichni ještě mluvili o dovolených – jedni se chlubili, jak si užili moře, druzí, že přežili stanování s komáry. Jen v papírnictví bylo vidět, že prázdniny pomalu končí. Děti běhaly mezi regály a vybíraly si aktovky, pastelky a penály.
Malý Tomáš stál před policí a měl vážnou tvář. „Chci tenhle,“ ukázal na penál, který se tvářil spíš jako cestovní kufr. Měl tři patra, každé zapínání na zip, a ještě malý přívěsek ve tvaru dinosaura. Maminka se na něj podívala a povzdechla: „Ale Tomí, ten je obrovský. To se ti do aktovky ani nevejde.“
„Nevadí,“ odpověděl rozhodně. „Aspoň se tam vleze všechno. Pastelky, ořezávátko a ještě i moji Pokémoni.“
Prodavačka se usmála a podotkla: „To je penál snů. Ale víte, že děti si tam nakonec nosí půlku hraček a pak nemají místo na tužky?“ Maminka pokrčila rameny. „Tak ať si vyzkouší, co to znamená.“ A koupila mu ho.
Když nadešel první školní den, Tomáš si s vážností usedl do lavice, narovnal se, jako by mu už někdo svěřil maturitní otázky, a s obřadností otevřel svůj vysněný penál-sklad. Z jeho útrob se vyvalila pestrá přehlídka hraček, kartiček a bonbónů, které tam pečlivě natlačil, aby měl všechno „pro jistotu“ po ruce. Jenže právě to nejjednodušší a nejdůležitější, proč se penál vůbec nosí, v něm scházelo – obyčejná tužka. A tak nezbylo nic jiného, než aby si ji se sklopenýma očima vypůjčil od spolužáka, který se přitom obešel s penálem docela obyčejným.
Někdy chceme mít batohy i životy naplněné vším možným. Jenže když pak přijde chvíle, kdy stačí málo – prostá tužka, obyčejná laskavost nebo krátká modlitba – zjistíme, že právě to nám chybí. Není důležité mít všechno, ale mít to podstatné.
