Sedíš ve vlaku života a kolem tebe to sviští, jak krajina za oknem. Kalorie, kauzy, kariéra. Lidi kolem řeší, co řekl prezident, co řekla sousedka, co říká obal na jogurt. Klikáš na články, které křičí titulkem se čtyřmi vykřičníky a jedním otazníkem, zatímco si naléváš další kávu – bez cukru, bez mléka a často i bez smyslu.
A pak se tě někdo zeptá: „Co je pro tebe v životě opravdu důležité?“ A najednou to kolem na chvíli utichne. V hlavě ti nenaskočí číslo účtu, aktuální váha ani poslední status na LinkedInu. Řekneš… láska. Možná potichu, jako bys to ani nechtěl slyšet nahlas. Ale řekneš to. Protože víš, že je to pravda.
Jenže sotva vystoupíš z toho vnitřního zastavení, vrátíš se do režimu „musím“, „nestíhám“, „omlouvám se, teď fakt nemůžu“. Láska se najednou ztratí někde mezi nákupním seznamem a seznamem úkolů. Stane se z ní porcelánový hrníček po babičce – moc vzácný na to, abys ho používal, a tak ho radši necháš stát někde na poličce. Jenže mezitím se rozbíjíš ty. Pomalu, potichu a nenápadně.
Láska není pohlednice s růžovým medvídkem
Není to ten přeslazený výraz na dně čaje s duchovní etiketou. Není to ani ta opojná zamilovanost, co tě přepadne jako viróza – prudce začne a rychle odezní. Láska je rozhodnutí. Ne jednorázové, ale každodenní. Vědomé. Náročné. Láska znamená vidět druhého takového, jaký je – i s jeho náladami, nevyžehleným charakterem a nepochopitelnými zlozvyky – a přesto v něm pořád zahlédnout něco krásného. Něco Božího. I když tě někdy vytáčí. Možná právě tehdy.
A někdy je největší láskou mlčet, i když bys mohl něco říct. Jindy je to právě naopak – říct něco, i když tě to bude stát pohodlí. A občas je to jen obyčejné gesto – třeba jít do kostela ne kvůli sobě, ale kvůli vzpomínce na babičku, která tam chodila celý život a ty ji měl rád. Láska má milion podob. Ale vždycky jde směrem ven. K druhému. A přitom vždycky začíná uvnitř.
Když tě Bůh miluje, i když nejsi dokonalý
Bůh tě má rád. Ne až potom, co se zlepšíš, ne pokud budeš hodný, a už vůbec ne jen tehdy, když si to zasloužíš. Má tě rád teď. Se vším všudy. I s tím, co se ti na sobě nelíbí. On tě stvořil a při tom věděl, že někdy budeš slabý, unavený, nejistý. A přesto tě stvořil. Protože láska se neptá, jestli se to vyplatí. Ona prostě miluje. A víš, co je na tom největší zázrak? Že tuhle lásku ti Bůh nechce vzít. Ale nabídnout. Aby sis ji dovolil prožít. A abys ji pak poslal dál.
Tahle série článků není náboženské kázání, ani terapeutický kurz sebelásky. Je to připomínka. Že láska není okrajový doplněk života, ale jeho samotné jádro. Bez ní se všechno ostatní začne sekat. I ta nejlepší aplikace potřebuje operační systém. A tím naším je právě láska. Bez ní ztrácí všechno význam. I když máš nový telefon, titul, nebo dokonalé nohy v džínách.
+jZ
P. S.: V příštím dílu série Návod na život inspirované myšlenkami Jaroslava Duška se podíváme na to, proč naše problémy jsou často jen v naší hlavě. A možná je načase z ní občas vylézt ven.
