„Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9,13)
Desátá neděle v mezidobí nás zavede k Matoušovi, který sedí v celnici. Ne v kapli, ne na duchovní obnově, ne u stolu s čistým svědomím a dokonale srovnaným životem. Sedí tam, kde se mu život nějak zařídil, ztuhl a možná i trochu zatuchl. A právě tam ho Ježíš uvidí. Ne jako případ, ne jako ostudu, ne jako člověka, nad kterým se má zbožně povzdechnout, ale jako někoho, kdo ještě může vstát.
Možná právě to si můžeme nést celým týdnem. Bůh nás nevolá až ve chvíli, kdy máme všechno vyřešené, uhlazené a vhodné k veřejnému vystavení. Volá nás i uprostřed obyčejného nepořádku, únavy, výmluv, starých vin a míst, kde už jsme si na sebe zvykli až příliš. Neříká nejprve: ukaž, že jsi dost dobrý. Říká: pojď za mnou. A tahle věta není výčitka, ale pozvání.
Možná si tento týden můžeme všímat vlastních celnic. Těch míst, kde něco stále přepočítáváme, hlídáme, omlouváme, odkládáme nebo si říkáme, že takhle už to prostě bude. Někdy nejde o velký hřích s dramatickou hudbou v pozadí. Někdy je celnicí obyčejná tvrdost, únava, stará křivda, pohodlný alibismus nebo věta, kterou jsme si opakovali tak dlouho, až jsme jí začali říkat realita. Matouš nevstal proto, že měl připravený dokonalý plán změny. Vstal, protože uslyšel hlas, který mu dal víc než výčitku. Dal mu směr.
❤️ Zrnko pro tento týden:
Najdi jednu svou „celnici“, od které už dlouho neodcházíš. Nemusíš hned uběhnout maraton svatosti. Stačí první krok za Kristem.
