Jsou chvíle, kdy člověk zpomalí a zjistí, že ty nejdůležitější okamžiky nepřicházejí s fanfárami, nýbrž tiše, skoro nepostřehnutelně, jako by nám je Bůh pokládal do dlaní s jemností, která nechce rušit.
Dnešek začal nenápadně. Prosincová tma se držela své vlády a ranní káva voněla stejně jako včera, přesto jsem cítil, že tento den je jiný. Narozeniny nejsou jen bod v kalendáři, ale jemné připomenutí, že nic z toho, co žijeme, není samozřejmé.
Když jsem byl malý, věřil jsem, že jednou budu mít odpovědi na všechno důležité. Dnes vím, že zodpovězené otázky většinou nikam nevedou, zatímco ty otevřené nás drží v pohybu. Všechny slepé uličky, do nichž jsem se v životě zatoulal, mě ve skutečnosti přivedly blíž k Bohu, i když jsem tehdy měl pocit, že jsem se vzdálil na míle.
To podstatné se totiž děje nenápadně. V tichu, které člověka někdy bolí, jindy ho léčí. V drobnostech, které přehlížíme, protože hledáme příliš velké věci. A právě v těch drobnostech jsem v posledních letech nacházel nejvíc světla, jako by sám Bůh šeptal do tmy, že je pořád nablízku.
Nepíšu proto, abych bilancoval. Píšu, abych poděkoval. Rodině, přátelům, lidem kolem mě, kteří mě dokážou nést v dobrém i těžkém, a také vám, kteří se ke mně vracíte mezi řádky. Nikdy jsem netušil, že psané slovo může být tolik lidským dotykem, a přesto mě znovu a znovu překvapuje, když mi někdo napíše, že si díky textu uvědomil něco o sobě, o životě nebo o Bohu.
Narozeniny mě letos zastihly v tichém vděku, letos už po devětačtyřicáté. V době, kdy svět působí unaveněji než obvykle a kdy se člověk někdy bojí i těšit, přesto se pořád najdou chvíle, kdy světlo nezhasíná. A možná právě tehdy se ukazuje, že víra není únik, nýbrž odvaha kráčet dál, i když nevidíme na krok dopředu.
Možná by vousatí teologové řekli, že Boží milost je přítomná v každém okamžiku, ale mám za to, že někdy stačí jen zastavit se, nadechnout a říct potichu děkuji. Tím se otevírá celý vesmír.
Přeji si jediné. Aby tato společná cesta pokračovala. Aby v ní bylo dost prostoru pro humor, otázky, ticho i naději. A pokud někdy zavládne mlčení, ať v něm zazní vědomí, že nejsme sami.
Dnes děkuji za všechna léta, která mi byla darována, za každého člověka, který se u mých textů zastaví, a za všechny, kteří mě doprovázejí v každodenním životě. Je to pro mě víc, než dokážu popsat.
