„Ježíš nebyl usměvavý pán, který každému poplácal po zádech a řekl, že všechno bude dobré. Kdyby byl, nikdy by ho neukřižovali. Láska bez pravdy se dobře poslouchá, ale nikoho nezachrání.“
Mnoho lidí si přeje Boha, který by byl laskavý, ale nic nevyžadoval. Aby pohladil, povzbudil a včas zmizel, než začne mluvit o hříchu. Chtěli by Boha v decentním balení – něco mezi terapeutem, motivačním koučem a starším příbuzným, který všechno chápe a na všechno má pochopení. Ale Ježíš, ten skutečný, nebyl „hodný strejda“. Nechodil po světě, aby říkal, že všechno je v pořádku. Chodil po světě, aby ukázal, co v pořádku není.
Evangelium není příběh o tom, jak Bůh všechny obejme a řekne, že se nic neděje. Je to zpráva o Bohu, který se nebojí konfrontace. Který miluje tak silně, že odmítá přikyvovat zlu. Ježíš byl tichý, ale nikdy nebyl slabý. Byl laskavý, ale nikdy nebyl měkký. Uměl odpustit, ale nikdy nebagatelizoval vinu. Jeho láska pálila, protože byla pravdivá.
Láska, která má páteř
Ježíš mluvil s hříšníky, ne proto, že by nad hříchem mávl rukou, ale proto, že mu záleželo na člověku víc než na jeho vině. Kdo bere evangelium vážně, zjistí, že v Ježíšových slovech není ani kapka sentimentu. Když říká: „Milujte své nepřátele,“ nemyslí tím: „Nechte si všechno líbit.“ Myslí tím: „Neodpovídejte zlem, ale buďte silnější než ono.“
Jeho láska má pevnost oceli. Je to láska, která se nebojí pravdy. Když se podívá do očí farizeovi, neuhne. Když vidí pokrytectví, pojmenuje ho. Když se setká s prostitutkou, neptá se na morální skóre. Vidí v ní duši, která má cenu. A právě proto mu věřili ti, kteří už nevěřili nikomu.
Ježíš nebyl moralista, ale lékař. A dobrý lékař neříká pacientovi, že je zdravý, když není. Pravdu neříká proto, aby soudil, ale aby uzdravil. Proto jeho slova znějí jinak než prázdné fráze. Jsou přímá, ostrá a něžná zároveň. Jako skalpel, který bolí, ale zachraňuje život.
Bůh, který se nebojí říct ne
Je zvláštní, jak často si lidé myslí, že Boží láska znamená, že Bůh se vším souhlasí. Jenže Bůh, který by nikdy neřekl ne, by nebyl milující, ale lhostejný. Láska bez hranic není svoboda, ale chaos. Ježíš měl odvahu postavit se zlu – ne nenávistí, ale pevností. Když vyhnal z chrámu obchodníky, nešlo o výbuch hněvu, ale o obranu svatosti.
Boží hněv není ztráta nervů. Je to okamžik, kdy se dobro brání. Když otec zvýší hlas na dítě, které běží do silnice, není to zloba. Je to reflex lásky. Stejné je to s Bohem. Bůh křičí, jen když nám jde o život. A mlčí, když ví, že musíme něco pochopit sami.
Láska, která proměňuje
Ježíš neříká: „Zůstaň, jaký jsi, já tě tak přijímám.“ Říká: „Jsi milován, a právě proto se změň.“ To je rozdíl mezi útěchou a spásou. Útěcha pohladí, spása promění. Boží láska není anestetikum, ale lék. Není to pohlazení, po kterém všechno přejde, ale dotek, po kterém se člověk probudí.
Mnoho lidí chce víru, která nic nebolí, ale právě bolest je znamením, že se něco léčí. Kdo potkal Krista, ten ví, že jeho láska nikdy neomlouvá lenost, ale nikdy neodmítá pokoru. Ježíš nebuduje pohodlné náboženství, ale cestu, po níž se jde srdcem i rozumem.
Ježíš nebyl „hodný strejda“. Byl Pravda s lidskou tváří. Láska, která má páteř. Dobrota, která se umí rozhněvat. A když člověk takovou lásku pozná, přestane se jí bát, i když ho někdy pálí. Protože ví, že pálí jen to, co bylo nemocné.
