29. neděle v mezidobí
„Bůh se zastane svých vyvolených, kteří k němu volají.“
Slova svatého evangelia podle Lukáše (18,1–8)
Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‚Zastaň se mě proti mému odpůrci!‘ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Podnět k rozjímání
Víra není v tom, že Bůh odpoví hned. Víra je v tom, že mu člověk volá i tehdy, když to vypadá, že neslyší.
Milovaní,
jednou jsem viděl malého chlapce u automatu na limonádu. Hodil minci, nic. Zkusil to znovu, bouchl do stroje, nic. Kopl do něj, taky nic. A nakonec se rozplakal. Vedle něj stál táta, který se jen usmál, chvíli počkal a pak řekl: „Víš, tohle není kouzelný automat. Musíš chvíli počkat, než si uvědomí, že jsi tam něco vložil.“ Tehdy mi došlo, že takhle se chováme i my k Bohu. Naházíme do nebe své prosby jako mince a čekáme výsledek hned. Když se nic nestane, boucháme do víry, kopneme do modlitby a řekneme: „Zase nic.“ Jenže Bůh není automat na přání. On je Otec. A Otec netiskne limonády, ale tvoří vztahy.
Ježíš mluví o vdově, ženě, která nemá nic než hlas. Nemá postavení, vliv ani sílu. Ale nevzdá to. Denně chodí za soudcem, který se Boha nebojí a na lidi nedá. A nakonec uspěje. Ne díky své moci, ale díky vytrvalosti. Ježíš se v tom příběhu usmívá, protože ví, že tahle žena je obrazem každého, kdo se modlí a má pocit, že mluví do prázdna. V jejím křiku je víra. A ta Bůh slyší dřív než naše slova.
Když Bůh odpovídá tichem
Boží mlčení není absence, ale zkouška vztahu. Když se zdá, že Bůh neodpovídá, většinou nás učí poslouchat. Když se zdá, že nejedná, většinou nás učí důvěřovat. Mnohokrát jsme volali: „Bože, proč jsi mě neslyšel?“ A přitom Bůh slyšel, jen čekal, až dorosteme do odpovědi. Některé věci nám totiž nemůže dát hned. Ne proto, že by nechtěl, ale protože by nás to zničilo. Stejně jako otec nedá dítěti zápalky, dokud nepochopí, co je oheň. Bůh dává odpovědi v čase, kdy je dokážeme unést.
Když Ježíš říká: „Nalezne Syn člověka víru, až přijde?“ není to strašení, ale něžná otázka. Nalezne ve mně víru, která se nevzdá, když se zdá, že modlitba nefunguje? Nalezne v tobě člověka, který se modlí ne proto, že něco chce, ale protože ví, že Bůh je? Víra, která se nebojí ticha, je víra dospělá. Víra, která trvá, i když nic necítí, je víra opravdová. Boží ticho není prázdnota, ale místo, kde roste naděje.
Bůh, který slyší i šeptem
Bůh není nespravedlivý soudce. Není ani ten, kdo se nechá unavit našimi prosbami. Bůh slyší každou modlitbu, i tu, kterou jsme nedořekli, protože nám ji přerušily slzy. Jen odpovídá po svém. Někdy hned, někdy pomalu, a někdy tak, že to pochopíme až po letech. A když se zdá, že mlčí, znamená to jediné – že jedná hlouběji, než kam sahá naše představa.
Lidé často říkají: „Bůh mi neodpověděl.“ Ale modlitba není pošta. Není to formulář, který se musí potvrdit. Modlitba je dech duše. Důvěra, která se nezhroutí, když se nic nezmění. Není to povinnost, ale přiznání, že nejsem Bůh. Vdova z podobenství nás učí, že víra se nepozná podle hlasitosti modlitby, ale podle toho, že se nevzdá. A možná právě tehdy, když se zdá, že Bůh mlčí, říká: „Neboj se. Já tě slyším. Jen ještě chvíli vydrž.“ Protože kdo vydrží, ten neztratí víru. A kdo neztratí víru, ten neztratí Boha.
