Zpěv před evangeliem:
Aleluja. Pán mě poslal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatcům propuštění.
Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 9,9-13):
Když Ježíš jednou šel (ze svého města), uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když Ježíš byl u stolu v (jeho) domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a s jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: „Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to zaslechl a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: `Milosrdenství chci a ne oběť.‘ Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“
Milí bratři a sestry,
dnešní evangelium je nebezpečné právě proto, že mu rozumíme. Ježíš neprochází kolem chrámu a nevybírá si zástupce z řad vzorných a duchovně upravených lidí. Zastaví se u celnice. Uvidí tam Matouše, člověka s pošramocenou pověstí, člověka, kterého slušná společnost nejspíš nechtěla potkat ani omylem. Celník byl pro tehdejší lidi symbolem zrady, korupce a spolupráce s mocí, která jejich zemi svírala. Žádná romantická postava z biblické vitríny, spíš člověk zařazený do složky „raději neřešit“.
A právě jemu Ježíš řekne: „Pojď za mnou!“ Neřekne: „Nejdřív se polepši.“ Neřekne: „Naprav minulost a potom se uvidí.“ Neřekne: „Až budeš duchovně přijatelnější, ozvu se.“ Ježíš volá Matouše tam, kde právě sedí. V jeho celnici, v jeho životním nepořádku, v jeho jistotách, které ho možná živily, ale zároveň uvnitř ničily. A Matouš vstane.
Bůh začíná pozváním
To je možná největší zázrak celého úryvku. Ne že Ježíš povolal hříšníka. To Bůh dělá pořád, jinak bychom tu dnes seděli asi čtyři a ještě by se muselo ověřit, zda oprávněně. Zázrak je, že Matouš vstal. Že dokázal opustit místo, kde měl peníze, moc, jistotu a možná i dobře opevněnou samotu.
Křesťanství nezačíná tím, že se člověk stane dokonalým. Začíná tím, že uslyší: „Pojď.“ Ne: „Dokaž, že si to zasloužíš.“ Ne: „Předlož potvrzení o bezúhonnosti duše.“ Ježíš volá člověka v jeho skutečném stavu. A to je dobrá zpráva i pro ty, kteří do kostela nechodí, protože mají pocit, že by u dveří museli projít detektorem morální čistoty.
Potom Ježíš sedí u stolu s celníky a hříšníky. Nezachraňuje člověka z bezpečné vzdálenosti. Vstupuje do domu, do vztahů, do nepořádku, do míst, kde by náboženská slušnost možná raději zůstala stát přede dveřmi. A farizeové se pohorší. Upřímně řečeno, možná bychom se pohoršili také. Farizeové nebyli nutně zlí lidé. Byli to lidé, kteří brali víru vážně. Jenže někdy se stane, že člověk bere víru tak vážně, až zapomene brát vážně člověka.
Ježíš proto řekne větu, která by měla viset nad každými dveřmi kostela, fary i lidského srdce: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“
Milosrdenství není věta: To nevadí
To neznamená, že hřích nevadí. Ježíš hřích neomlouvá. On hříšníka zachraňuje. A to je rozdíl veliký jako mezi lékařem a soudcem, který si omylem vzal bílý plášť. Lékař nemoc nepopírá, ale nezačne tím, že pacienta poníží. Ptá se, kde to bolí, a hledá cestu k uzdravení.
Proto Ježíš říká: „Milosrdenství chci a ne oběť.“ Neútočí tím na modlitbu ani na bohoslužbu. Říká pouze, že náboženství bez milosrdenství se mine s Bohem. Člověk může znát správné odpovědi, mít plný kalendář zbožných úkonů a tvářit se jako chodící katechismus, ale jestli v druhém člověku už nevidí bratra, nýbrž položku v seznamu závad, pak je někde chyba.
Milosrdenství není věta: „To nevadí.“ Milosrdenství je věta: „Pojď, půjdeme odtud.“
Vypráví se o malém chlapci, který jednou přišel domů ze školy a nesl v kapse střepy hrníčku, který dostal od maminky na svačinu. Byl vyděšený, protože věděl, že doma peněz není nazbyt a že maminka ten hrníček měla ráda. Stál ve dveřích, čekal trest a nedokázal nic říct. Maminka se na něj podívala a zeptala se: „Pořezal ses?“ Chlapec zakroutil hlavou. Teprve potom vytáhl střepy a rozplakal se. Maminka je vzala, položila na stůl a řekla: „Hrníček koupíme jiný. Tebe ne.“
Možná právě tak jedná Bůh s člověkem. Neříká, že střepy nejsou důležité. Jen začíná otázkou, jestli nejsme zranění. Strach člověka často jen přikrčí. Milosrdenství ho zvedne. Bůh nelakuje naši minulost na růžovo a netvrdí, že jsme nic nerozbili. Jen odmítá připustit, že by poslední pravdou o člověku byl jeho pád.
Každý máme svou celnici
Každý máme místo, kde sedíme déle, než bychom měli. Může to být hněv, který už jsme si tak ochočili, že mu říkáme spravedlnost. Může to být zranění, které si nosíme jako občanský průkaz. Může to být pýcha, závist, závislost, strach nebo potřeba mít vždycky pravdu. A právě tam dnes Ježíš přichází. Nečeká na ideální okamžik. Říká: „Pojď za mnou.“
Zpěv před evangeliem připomíná, že Pán přichází přinést chudým radostnou zvěst a zajatcům propuštění. To není poezie pro kostelní nástěnku. To je program evangelia. Ježíš nepřišel vyhlásit zajatcům, že jejich cela je docela útulná. Přišel otevřít dveře.
Proto si dnes z evangelia neodnesme jen myšlenku, že máme být hodnější k hříšníkům. To by bylo málo. Odnesme si odvahu přiznat, že i my potřebujeme Lékaře. Že nejsme zdraví jen proto, že umíme skrývat příznaky. Že nejsme spravedliví jen proto, že známe chyby druhých. A že Bůh nás nevolá proto, že jsme vhodný materiál na svaté, ale proto, že jeho milost umí pracovat i s materiálem, který by jiní dávno odvezli do sběrného dvora.
Matouš mohl říct, že má směnu, závazky, účty, špatnou pověst a komplikovanou minulost. Jenže on vstal. Možná právě dnes stačí udělat totéž. Vstát. Ne dokonale, ne slavnostně, ne s aureolou nad hlavou. Prostě vstát od toho, co nás drží, a udělat krok za Kristem.
Protože Ježíš nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky. A jestli je to pravda, pak máme všichni ještě naději. A někteří z nás dokonce velmi dobrou.
