Pokud jsi katolík, víš, že zpověď není jen tak nějaká formalitka. Je to nervydrásající psychologický thriller, kde hraješ hlavní roli. V ruce žádný scénář, v hlavě jen panika.
Ano, ano, jde o odpuštění, o milosrdenství, o smíření… ale ruku na srdce, kdy naposledy tvoje zpověď proběhla hladce?
1. Odkládání do poslední vteřiny
Všichni to známe. Zpověď je dobrá věc, Bůh nám odpouští… ale až příště, že jo?
✅ „Půjdu v pátek.“
✅ „Dobře, v sobotu.“
✅ „Tak možná tu další sobotu… Nebo někdy v létě…“
✅ „Cože, už je Advent?! Tak asi půjdu před Vánoci.“
✅ „Počkat, už je PO Vánocích? No tak zas před Velikonocemi…“
✅ „Jé, já to nestihl… No tak… někdy.“
A najednou stojíš týden před Velikonocemi ve frontě s dalšími 100 hříšníky, co to taky nechali na poslední chvíli.
2. Fronta před zpovědnicí: Jak si zachovat důstojnost?
Zpověď začala. Lidé přede mnou pomalu postupují, napětí se stupňuje. Snažím se vypadat klidně a zbožně, ale ve skutečnosti mám v hlavě seznam hříchů, co najednou vypadá strašně banálně.
✅ „Pomlouval jsem… ale bylo to fakt zasloužený.“
✅ „Byl jsem netrpělivý… ale ten člověk byl TAK pomalý!“
✅ „Lhal jsem… ale jen trošku!“
A pak vidím někoho vycházet s úlevným úsměvem a říkám si: „Jo, pohoda, to zvládnu!“ Jenže pak vejde babička. A víme, co to znamená.
✅ Babička tam bude minimálně 20 minut.
✅ Babička se rozvykládá o všech svých příbuzných až do 5. kolene.
✅ Babička si detailně vylíčí zdravotní problémy.
✅ Babička se možná na konci i rozpovídá o politice.
A já? Hlavně vydržet, nepanikařit… a nepočítat, kolik minut zbývá do konce zpovídání.
3. Ten moment, kdy ve zpovědnici ZAPOMENEŠ VŠECHNO
Konečně na mě došla řada. Vcházím, klekám si, nadechuju se… a… mozek resetován.
TOTÁLNÍ VÝMAZ.
✅ Kdo jsem?
✅ Kde to jsem?
✅ Proč tu jsem?
✅ Co jsou to hříchy?
Místo promyšleného vyznání zklamaně plácnu: „Ehm… no… nějak jsem hřešil.“
A kněz na mě jen kouká.
„A mohl bys to trochu upřesnit?“
No super. Teď už se nevykroutím. Tak začnu skládat dohromady něco, co vypadá důležitě, ale přitom nezní tak strašně.
✅ „Nooo… občas jsem neměl trpělivost…“
✅ „Nooo… trochu jsem zanedbal modlitbu…“
✅ „Nooo… občas jsem se rozčílil… ale bylo to OPRAVDU zasloužené!“
A přitom víš, že jsi vlastně zatajil ty nejhorší věci… protože Bůh Bůh vidí všechno, ale kněz nemusí vědět úplně všechno, že jo?
4. Když se snažíš vylepšit hříchy, aby nezněly tak hříšně
Tady se projevuje náš skrytý talent na manipulaci s pravdou.
✅ „Nepomlouval jsem… jen jsem podal objektivní hodnocení situace.“
✅ „Nelhal jsem… jen jsem strategicky neuvedl úplně všechny informace.“
✅ „Nebyl jsem líný… jen jsem si dopřál více regenerace.“
Ale kněz tě odhalí. „Aha… a nebylo to spíš tak, že jsi lhal?“
A ty: „Noooo… asi… trošku.“
„A pomlouval jsi?“
„Noooo… ale jen tak… decentně!“
„A modlil ses každý den?“
A teď přichází velké dilema. Přiznat pravdu, nebo doufat, že se kněz spokojí s neurčitou odpovědí?
A tak zkusíš: „Nooo… skoro každý den… někdy… možná… dobře, ne.“
5. Když dostaneš pokání… a zapomeneš ho dřív, než vyjdeš ze zpovědnice
Tahle část je nejlepší. Kněz ti dá pokání, ty přikyvuješ, děkuješ… a jakmile vyjdeš ven – BOOM, prázdno!
✅ Bylo to 5 Otčenášů, nebo 3?
✅ Bylo tam Zdrávas? Nebo ne?
✅ Mám si to teď napsat? Nebo se pokusit vybavit?
Nakonec radši odříkáš něco náhodného a doufáš, že to Bůh uzná.
„Otče náš… Zdrávas… ehm… díky, Bože, že jsi chápavý, amen!“
6. Když se snažíš vyjít ze zpovědnice normálně… ale jsi tak nervózní, že se to nepovede
✅ Zakopneš o kobereček.
✅ Zabouchneš dveře zpovědnice příliš hlasitě.
✅ Tvůj odlehčený úsměv působí spíš jako psycho výraz.
✅ Lidi ve frontě se tě snaží odhadnout: „Jak dlouho tam byl? Co tam řešil?“
Ale ty se už jen modlíš, ať tě nikdo nepozná.
Zpověď je vždycky chaos, ale vždycky se vyplatí!
Možná zapomeneme, co chceme říct. Možná se trochu vykrucujeme. Možná nám dojde paměť a budeme se potit jako u maturity.
Ale na konci? Úleva. Klid. Čistý štít.
A víš co? Bůh nás nesoudí, ani když to poděláme. Naopak, určitě se u toho taky občas zasměje.
+jZ
