Sedával v koutě. Ne v kapli, ale v posilovně. Měl na sobě mikinu, šedé tepláky, běžné tenisky. Byl to ten typ člověka, kterého v davu přehlédneš – ne proto, že je neviditelný, ale protože si o pozornost neříká. Přicházel přesně. Nezdržoval se. Zacvičil si, pozdravil trenéra, pár lidí kolem, vypil ionťák a šel.
Říkal si Robert. Mluvil klidně, občas zahlásil vtip, který nebyl hlasitý, ale zůstával v paměti. „Tenhle chlap bude učitel nebo akademik,“ pomyslel si trenér Valerio. Možná filozof. Možná duchovní – ale určitě ne ten typ, co se potřebuje chlubit kolárkem nebo teologickým titulem. Žádné „důstojný otče“, žádné „Jeho Excelence“, žádné požehnání mezi kliky. Jen pot, dech, činka.
Pak přišel ten den. Valerio si zapnul televizi – konkláve. Habemus papam. Kamera se vyhoupla na balkon baziliky sv. Petra a… na obrazovce stál Robert. Ten Robert. V bílém. S novým jménem: Lev XIV. Nový papež. Člověk, který ještě před pár dny sušil ručník vedle běžeckého pásu.
Od činky k církvi
Ten příběh je tak neuvěřitelný, že by ho člověk tipoval spíš na scénář ke komediálnímu seriálu než na realitu. Jenže realita je někdy vtipnější než fikce. A taky hlubší.
Protože tohle není jen historka o slavném klientovi fitness centra. Je to připomínka. Že Bůh si nevybírá podle pozlátka. Že svatost nemá jedno uniformní oblečení. A že víra může klidně vonět potem. Ne kadidlem, ale magnesium sprejem.
V katolické církvi si potrpíme na tituly. Eminence, Excelence, Monsignore, otče biskupe, důstojný otče… Ale pak přijde chlap v mikině a podá ti ručník. A tebe napadne, že právě tohle je svatý člověk. Ne proto, co říká – ale jak žije.
Když se víra nezapotí, chybí jí dech
Mám rád víru, která dýchá. Ne tu, co se tváří duchovně jen na nedělní selfie v lavici. Ale tu, která jde až na dno dechu. Víru, která se zapotí, zapře se, přemáhá a přesto zůstává tichá. Nevěší se na zeď jako diplom. Ale někdy si sedne vedle tebe a mlčí. A možná právě tehdy je nejblíž.
Možná Bůh dnes opravdu nemluví bleskem z nebe. Možná jen tiše čeká, až zvedneš hlavu od podložky. Možná se usměje, když nezvedneš rekord, ale nevzdáš se. A možná se usmívá ještě víc, když v tom koutě vedle tebe sedí někdo, kdo má víc autority než celý Vatikán – ale chová se jako normální chlap, co tě nechá dodechnout.
Takový je i náš Bůh. Neokázalý. Bez kravaty. V mikině.
+jZ
