Některé Vánoce nepřicházejí s koledou, ale s tichem. Nezvoní, neklepou, jen se nenápadně posadí vedle nás a čekají, zda si jich všimneme. Jsou pro unavené, přísné, zahořklé i zlé. A možná právě proto mají šanci být skutečné.
Byla zima, která se nedala přehlédnout. Ne proto, že by sněžilo víc než jindy, ale proto, že lidé byli studenější než obvykle. V kancelářích se svítilo dlouho do noci, světla monitorů byla silnější než světla svíček a slovo Vánoce se používalo spíše jako marketingový pojem než jako naděje. Všichni něco doháněli, uzavírali, hodnotili, podepisovali. Rok musel být uzavřen, i kdyby v něm zůstaly otevřené rány.
V jedné administrativní budově v pátém patře seděla žena, které se všichni trochu báli. Nebyla zlá. Jen přísná, přesná a náročná. Naučila se to. Když byla měkká, lidé jí lezli po hlavě. Když byla tvrdá, věci fungovaly. Říkalo se o ní, že nemá pochopení, že neumí odpouštět a že nikdy nezapomíná. Pravda byla prostší. Nemohla si dovolit být slabá. Slabost ji kdysi stála příliš mnoho.
Světlo v pátém patře
Venku mezitím existoval jiný svět. Na zastávce stál muž v příliš tenké bundě, ruce zastrčené hluboko v kapsách, hlavu skloněnou tak, aby mu nikdo neviděl do očí. Lidé kolem něj chodili, míjeli ho, obcházeli ho jako lavičku nebo sloup. Nebyl neviditelný. Byl přehlížený. A to je horší.
Nepřál si dárky. Přál si, aby si ho někdo všiml bez podezření. Bez obav. Bez té tiché otázky v očích, co po mně budeš chtít.
Vánoce mají zvláštní schopnost vytahovat z lidí to, co se celý rok snaží schovat. U někoho laskavost, u jiného cynismus, u dalšího únavu tak hlubokou, že už se ani nedá vyplakat. A pak jsou tu ti zlí. Ne ti hluční a agresivní, ale ti tiší. Zahořklí. Ti, kteří se rozhodli, že svět je nespravedlivý, a začali mu to vracet drobnými dávkami tvrdosti. Nikdy si nepřipadali zlí. Jen realističtí.
Ten večer se stalo něco naprosto obyčejného. Výpadek proudu. Celá budova zhasla. Monitory zčernaly, tiskárny umlkly a ticho se rozlilo chodbami. Žena v pátém patře zůstala sedět ve tmě. Najednou nebyla šéfkou. Byla jen člověkem, který zůstal sám se svými myšlenkami.
Z okna viděla město. Malá světla v bytech, v oknech, na stromech. Každé z těch světel znamenalo něčí příběh, něčí čekání, něčí bolest, něčí naději. A poprvé po dlouhé době ji napadlo, že možná není unavená z práce, ale z toho, že pořád musí být silná.
Zastávka, kde se nemluví chytře
Když vyšla ven, sníh křupal pod nohama. U zastávky stál ten muž. Než stačila zapnout obranné mechanismy a než se v ní probudila opatrnost, prostě se zeptala, zda mu není zima. Byla to hloupá otázka. Samozřejmě že byla. Ale byla lidská.
Nemluvili dlouho. Nemluvili chytře. Nemluvili o Bohu, politice ani vině. Jen stáli a dýchali stejný studený vzduch. A v tom krátkém tichu se stalo něco důležitého. Oba si vzpomněli, že nejsou role, funkce ani selhání. Jsou lidé.
Vánoce totiž nejsou o tom, že se všichni náhle změní k lepšímu. To by bylo podezřelé. Vánoce jsou o tom, že se otevře možnost. Malá trhlina ve zdi, kterou jsme si kolem srdce postavili. Šance být o kousek méně tvrdí, o trochu méně zlí, o pár stupňů vřelejší.
Požehnání, které se nedá koupit
A tak bych vám přál Vánoce, které nebudou dokonalé, ale pravdivé. Ne ty z reklamy, kde se všichni objímají v perfektně uklizeném obýváku, ale ty, ve kterých si dovolíte přestat hrát role. Vánoce, v nichž nemusíte nic dokazovat, nic uzavírat ani nic hodnotit.
Přál bych vám, abyste se na sebe dokázali podívat laskavěji, i když víte, kolik věcí jste pokazili. Abyste se nebáli ticha, protože právě v něm se někdy rodí to nejdůležitější. Abyste se přestali trestat za to, že nejste lepší, a dokázali být vděční za to, že jste ještě na cestě.
A jestli jste letos unavení, tvrdí, podráždění nebo zahořklí, pak vám přeji úplně obyčejnou věc. Ať vás někdo potká takové, jací právě jste, a neodejde. Ať vás někdo uvidí bez masky a nebude vás soudit. Ať vás někdo osloví jménem, ne funkcí, ne minulostí ani nálepkou.
Protože právě takto přichází Bůh. Ne s hlukem, ne s výčitkou, ne s podmínkami. Přichází tiše, křehce a skoro nenápadně. Tak nenápadně, že ho lze snadno přehlédnout, ale dost blízko na to, aby vám mohl říci, že ještě není pozdě.
Požehnané Vánoce. Takové, které neoslní, ale zahřejí. Takové, které vás nenechají stejnými, ale ani vás nezlomí. Takové, po nichž se budete chtít nadechnout a jít dál. Pomalu. Lidsky. S nadějí.
