Pokoj tobě! Tradiční pozdrav, který obvykle provází klidnou atmosféru kostela, jemné světlo svící a tiché modlitby. Jenže někdy si život řekne, že nechce hrát podle pravidel – a místo pokoje přinese smích, chaos a trochu té svaté improvizace. A přesně to se stalo jednoho zdánlivě obyčejného nedělního rána.
Začalo to nenápadně. Kostelník přišel včas, ale den mu zjevně nepřál. Hlavní dveře otevřel pozdě a boční vchod zapomněl zavřít. Vypadalo to jako maličkost, dokud do kostela nevkročila sousedovic kočka. Ladně prošla hlavní uličkou, jako by byla doma, a zastavila se přímo u oltáře. Posadila se, začala se čistit a tvářila se, že právě ona je dnes nejdůležitějším účastníkem mše.
Kněz si kočky všiml, ale nenechal se rozhodit. „Dnes máme nového ministranta,“ prohlásil s klidem. Kostelník, který se ji mezitím pokoušel odnést, se potýkal s tvrdohlavostí, která by mohla konkurovat biblickému oslu. Kočka mňoukala, bránila se a chvílemi to vypadalo, že spíš ona přemlouvá kostelníka, aby si šel sednout. První lavice, kde seděly dvě babičky, se jemně otřásala – snažily se vypadat soustředěně, ale jejich úsměvy je zrazovaly.
Nakonec se podařilo kočku vypoklonkovat a mše pokračovala. Ministrant, zřejmě nováček, dostal za úkol obsluhovat kadidelnici. Hned při prvním máchnutí se kouř rozlétl všude, jen ne k oltáři. První lavice se na okamžik proměnila v saunu, a když se kadidelnice náhle zamotala do ministrantových rukou, vypadal, jako by si hrál s bojovým kladivem. Kněz se rozkašlal, nadechl a se smíchem poznamenal: „Vidím, že dnes Ducha Svatého opravdu cítíme.“ Smích začal nejprve tiše, ale brzy se rozšířil jako vlna po celém kostele.
Pak přišlo čtení evangelia. Kostel se ponořil do ticha, které narušil až dětský hlas: „Mami, kdy už přijde Ježíšek?“ Maminka se snažila svého syna utišit, ale on se nedal. „A má s sebou dárky, nebo si je musíme koupit?“ Kněz zvedl oči od knihy a s úsměvem odpověděl: „Ježíšek už přišel – a ty nejlepší dárky rozdává zdarma. Ale myslím, že nám dnes jeden dal navíc.“
Hudební část mše ovšem přinesla další perličku. Varhaník začal hrát „Narodil se Kristus Pán“ v tempu, které by se hodilo spíš na diskotéku. Sbor statečně bojoval s rytmem, ale melodie se v jednu chvíli proměnila v mix vánočních koled a pohřebního pochodu. Starší pán v první řadě se ke svému sousedovi naklonil a poznamenal: „Tak teď už jen chybí diskokoule.“
Při pozdravu pokoje se další kuriózní situace postarala o rozruch. Starší paní podávala ruku tak energicky, že jí přitom vypadla kabelka. Obsah se rozkutálel po podlaze. Lidé začali pomáhat sbírat bonbony, růženec a… šroubovák. Paní se zasmála a prohlásila: „Člověk nikdy neví, co bude potřebovat.“ Kněz, který to pozoroval, přikývl: „Ano, připravenost je ctnost, kterou bychom měli obdivovat.“
Když už se zdálo, že se mše blíží do klidného finále, ozvalo se hlasité cink! Malý chlapec, který dostal do rukou ministrantský zvoneček, se rozhodl zpestřit přijímání. Zvuk zvonečku se rozlehl kostelem a lidé se snažili zachovat vážnou tvář. Starší paní ve druhé lavici však nezvládla potlačit úsměv, který se rychle šířil jako epidemie. Dokonce i ministrant, který držel svíci, se začal třást smíchy. Kněz se otočil a s klidem pronesl: „Možná bychom měli do liturgie zapojit víc dětské kreativity.“
Na úplný závěr, když se věřící pomalu rozcházeli, se otevřely boční dveře – a dovnitř znovu vplula stará známá kočka. Tentokrát se posadila doprostřed uličky, olízla si tlapku a pohledem jasně sdělovala: „Je mi jasné, že jsem vám chyběla. A příště kázání vedu já.“ Kněz ji pohladil a dodal: „Kočko, jestli se tu ještě jednou ukážeš, začnu ti vybírat svaté jméno.“
A co vy? Kdy jste se naposledy od srdce zasmáli něčemu, co přišlo v nečekaný okamžik? Třeba právě tam, kde jste to vůbec nečekali?
Pokoj tobě – a smích k tomu!
+jZ
P.S.: Je tenhle příběh pravda, nebo jen má fantazie? Možná půl na půl. Možná úplný výmysl. A možná mi to všechno vyprávěla právě ta kočka. Ale jak to doopravdy bylo, to už nechám na vás.
