Lukášek se vždycky bál tmy. Doma mu maminka nechávala v pokoji malou lampičku, která ho uklidňovala, protože věděl, že světlo je pořád s ním.
Jednou přespával u babičky na venkově. Jenže tam žádná lampička nebyla. Když se setmělo, začal plakat. Maminka ho vzala za ruku, dovedla k oknu a ukázala ven. „Podívej, tam na návsi svítí lampa. Je tu celou noc, aby lidé našli cestu. A dnes svítí i pro tebe.“
Lukášek se na světlo podíval, uklidnil se a brzy usnul. Ráno už si na strach ani nevzpomněl. Věděl totiž, že i v cizím domě, i v největší tmě, někde vždycky svítí světlo, které na něj čeká.
Nemusíš mít vlastní lampičku, aby ses nebál. Stačí vědět, že někde poblíž svítí světlo, které ti připomene, že nikdy nejsi úplně sám.
