Některé dny jsou úplně normální. A pak tě sejme kopřiva.
Ne metaforicky. Doslova. U cesty. Do lýtka. Přesně tam, kde už není ponožka a ještě není připravenost.
Kopřiva nemá slitování. Nezajímá ji, kolik máš úkolů, jak moc se ti nechce, jestli jsi spal čtyři hodiny nebo jestli jsi si právě v duchu opakoval Otčenáš. Šlehne a jde dál. A ty zůstaneš. Nejlépe na jedné noze.
A právě tehdy, když se člověk zastaví a škrábe, začne pozorovat. Na lavičce sedí malý kluk s koblihou. Ve vlasech má cukr. V puse zbytek. A na svetru všechno ostatní. Vedle něj babička s taškou a novinami. Vypadá, že je tu každý den. Ne kvůli výletu. Ale kvůli světu.
Maminka vedle tahá z batohu vlhčené ubrousky a vzdává to už u druhého lokte. Holubi si myslí, že ten drobeček na zemi je jejich, ale kluk se nedá. Kobliha je záležitost osobní. I duchovní.
A ty tam pořád stojíš. Se svědící nohou. A najednou je ti to jedno. Ne to svědění – ale všechno ostatní, co jsi si s sebou vláčel. Problémy, termíny, výčitky, co jsi nestihl, co jsi měl říct jinak, a proč jsi ten mail neodeslal.
Tenhle svět není dokonalý. Ale když tě zastaví kopřiva, můžeš si všimnout, že je pořád ještě dost krásný.
Možná právě proto nás někdy život píchne.
Abychom na chvíli přestali běžet –
a viděli, že i v obyčejné lavičce, rozmačkané koblize a kapce bolesti
se může schovat Bůh.
+jZ
