Dneska je snadné být v kontaktu. Stačí pár kliknutí, smajlík, srdíčko, rychlá zpráva. A stejně jsme někdy osamělejší než kdy dřív. Něco v nás touží po něčem víc. Po skutečném setkání. Bez obrazovky mezi námi. Bez filtru. Jen tak – přítomní. A přitom to tak málo děláme.
Možná se bojíme, že to bude trapné. Že se nebudeme mít o čem bavit. Že jsme si odvykli být spolu doopravdy. Ne online, ale živě. Všimni si, jak často se schováváme za „až bude čas“, „až se to hodí“, „až bude důvod“. Jenže většinou žádný důvod nepřijde. A čas? Ten nepřijde nikdy, pokud mu ho sami nedáme.
Setkání nejsou jen o slovech. Jsou o přítomnosti. O tichu mezi větami, o tom, jak někdo upije z hrnku a podívá se ti do očí. O tom, že se smějete úplně jinak, když se vidíte, než když si píšete.
Někdy se bojíme pozvat, protože nevíme, co tím vlastně chceme říct. Jenže nemusíš chtít nic víc než to, co je nejcennější – být spolu. Pozvání neznamená závazek. Znamená možnost. Nabídku. Otevřenost.
Ježíš nečekal, až ho pozvou. Ale taky nechodil s programem. Jedl s lidmi, seděl s nimi u cesty, poslouchal je. Ne kvůli výkonu, ale kvůli blízkosti. Setkání pro něj nebylo marketing ani mise – bylo to místo, kde se dějí zázraky. Ne ty efektní, ale ty lidské. Srdce se otevře, oko se zvlhčí, ruka se natáhne.
Možná právě teď někdo čeká, až ho pozveš. Ne proto, že by to bez tebe nezvládl. Ale protože i jemu chybí to, co chybí tobě – obyčejná lidská blízkost. Bez povinnosti. Jen být spolu.
Pozvat někoho není slabost. Je to dar. Nabízíš čas, pozornost, prostor. A když přijme – děje se víc, než bys čekal. Možná ne hned. Možná jen v tichu. Ale děje se.
+jZ
P.S.: Série Návod na život je inspirována myšlenkami Jaroslava Duška – jednoduchými, a přitom hlubokými. Příště se podíváme na další: Když něco chceš, popros. Protože někdy právě v prosbě objevíme, co skutečně hledáme – a kým doopravdy jsme.
