Marek se vrátil ze školy s výrazem, který prozrazoval, že dnešní den se rozhodně nepovedl. „Mami,“ povzdechl si, „učitelka mě vyvolala zrovna z toho, co jsem si nestihl přečíst, svačina mi spadla na zem a celou cestu domů mě tlačil kamínek v botě!“
Maminka se pousmála a posadila ho na lavici u dveří. Sundala mu botu, otočila ji a na podlahu cinkl drobný kamínek. „A proč sis ho nevyzul?“ zeptala se klidně. Marek pokrčil rameny. „Neměl jsem čas. A pak jsem na to zapomněl.“
Maminka kamínek zvedla, chvíli si ho prohlížela a položila ho na parapet. „Víš, Marečku,“ řekla tiše, „někdy děláme to samé i s věcmi, které nás tíží. Bolí nás, trápí nás, ale místo abychom se zastavili a pustili je, táhneme je s sebou celý den. A pak se divíme, že jsme unavení.“
Marek chvíli mlčel, pak vzal kamínek, vyběhl ven a zamířil k jezírku. Chvíli ho držel v prstech a pak ho hodil do vody. Na hladině se rozběhly kruhy, které se pomalu rozšiřovaly, až zmizely. „A je po něm,“ řekl spokojeně. Maminka se usmála. „Jo, Marečku. A svět je hned o jeden kamínek lehčí.“
Někdy si neseme v botě něco, co nás tlačí, ale přitom by stačilo se na chvíli zastavit, zout ji a pustit to. Možná pak zjistíme, že největší úleva nepřichází, když se zbavíš kamínku, ale když si dovolíš jít dál lehčím krokem.
