Slunce se sklánělo k obzoru a hladina Galilejského jezera se leskla, jako by ji někdo posypal stříbrným prachem. Teplo dne se mísilo s jemným večerním vánkem, který voněl solí, rybami a kvetoucími keři kolem břehu. Petr a Jan seděli na nízkém kameni u vody, bosé nohy zabořené do teplého písku, a nechávali poslední vlnky dne, aby jim omývaly prsty. Bylo po práci. Sítě visely přes kůly, těžké od vlhkosti, a z nedalekých chatrčí se už ozýval smích a klepání dřevěných misek, jak se ženy chystaly k večeři.
Petr se předklonil a ze dna břehu zvedl kulatý, hladký oblázek. Převaloval ho v dlaních, jako by si s ním povídal. „Víš, Jene,“ začal po chvíli ticha, „Pán nám řekl, že jsme světlo světa… Ale já se někdy necítím jako žádné světlo. Spíš jako tenhle kámen. Studený, těžký, a jen tak leží, dokud ho někdo neodkopne.“
Jan se na něj podíval, vzal mu kámen z ruky a bez zaváhání ho hodil do jezera. Ozvalo se krátké žbluňk, a pak se po hladině rozběhly soustředné kruhy. Jeden za druhým, stále větší a větší, dokud se ztrácely v šíři vody.
„Vidíš?“ řekl Jan s úsměvem, „I kámen, který jen tak leží na břehu, může udělat vlny. Stačí, aby ho někdo vzal a poslal přesně tam, kam má dopadnout.“
Petr se zamračil, ale spíš zamyšlením než nelibostí. „A co tím chceš říct?“ zeptal se, i když odpověď už trochu tušil.
Jan si opřel lokty o kolena a zadíval se na klidnou hladinu, na které po vlnkách už nebylo ani stopy. „Že i když si připadáš tvrdý, těžký a obyčejný, když tě Pán vezme do ruky, vždycky tě položí – nebo hodí – přesně tam, kde máš být. A to, co kolem tebe vznikne, může proměnit víc, než si dokážeš představit.“
Petr chvíli mlčel, poslouchal večerní zvuky a sledoval, jak se slunce dotýká vody. Pak se pousmál a zavrtěl hlavou. „Tak to bych si měl přát, aby mě házel co nejčastěji.“
Jan se zasmál a poplácal ho po rameni. „Jen si dej pozor, kam dopadneš. Někdy tě může hodit i tam, kde to bude trochu studené.“
A oba se rozesmáli, jako se smějí lidé, kteří vědí, že v každém vtipu je kousek pravdy.
Někdy máme pocit, že jsme jen malý kámen mezi miliony jiných. Ale v Božích rukou i ten nejmenší kámen dokáže rozpohybovat klidnou hladinu srdcí kolem nás. A možná si toho ani nevšimneme – jen uslyšíme tiché žbluňk a pak se jednoho dne podivíme, kolik vln z něj vyšlo.
