Nedělní mše. V kostele tak akorát – ani plno, ani prázdno, prostě jak to bývá, když nesněží, neprší, není vedro a v Kauflandu není čerstvá várka škvarků.
Do lavice dosedá paní Božena. V každé ruce igelitka, v obličeji blaženost a v očích svatozář z uspokojení. Božena byla v Kauflandu. A ulovila. „Heluš, děvčico, rajčata za devatenáct!“ šeptne na sousedku tak hlasitě, že to zaslechne i pan farář, co se zrovna snaží přistát v úvodní modlitbě. „A máslo, Heluš, máslo pod padesát! Já tam byla hned zrána, ještě než otevřeli – stála jsem tam první, jak za komára, když házeli banány.“
Heluš přikyvuje a trochu se modlí, a trochu kontroluje, jestli se náhodou nezačal prodávat i Duch Svatý v akci.
Ale pak přichází ten moment. Svaté přijímání. A Božena ztuhne. „Co s taškama, Heluš?“ – „Co by… nech je tady.“ – „A co když mi to někdo čorkne? Vždyť víš, jak to tu chodí. Jedna babka se tu minule přetahovala o modlitební knížku jak o meloun na slevě!“
Rozhlédne se. Všichni se zvedají. I Božena. „No nic, du i s nákupem. Aspoň poznají, že sem hospodyňka a ne nějaká fiflena.“
A tak jde. V jedné ruce máslo, v druhé krabička taveňáku a mezi tím pokora. Vypadá jak procesí – svatá žena moderní doby, co ví, že bez božího požehnání i ten nejlevnější nákup může přijít nazmar.
Klekne si, přijme, a když se vrací, jen tak prohodí: „Víš co, Heluš? Pánbu ví, že sem nakupovala pro rodinu. A když ví, že sem si přivstala, určitě pochopí, že sem to nestihla jindy. Ale příště už fakt nakupím v sobotu. Ať sem v nedělu jen pro Něho.“
A Heluš? Ta se jen usměje a tiše dodá: „Božka, když už ti farář neřekl, že máš ruce plné, tak věř, že i Pán Ježíš tě vzal takovou, jaká seš. S taškama, s radostí, i s tou slevou.“
Tak se neboj být Božkou. Ale třeba to máslo fakt nech příště doma. Neděle je pro dušu. A rajčata vydrží do pondělí.
