Ať jsou jedno. I když to někdy skřípe

7. neděle velikonoční

Ať všichni jsou jedno!

Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 17,20–26)

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“

Podnět k rozjímání:
Ježíš se za tebe modlil. Ne káravě, ne shora, ale láskou, která zná tvoje jizvy. Toužil, abys patřil. Abys nebyl sám. Aby sis dovolil být součástí – ne stáda, ale srdce. I když to někdy skřípe, Bůh to drží pohromadě líp než my.

Milovaní,

není to modlitba pro nedělní kostelníky. Je to Ježíšovo přání pro každého z nás. Pro ty, co věří, i pro ty, co se smáli při posledním evangelizačním letáku. Pro ty, co z církve odešli, i pro ty, co v ní nikdy nebyli. Tady Ježíš nediktuje pravidla – tady se modlí. Za nás. Se jménem každého z nás ve svém srdci.

Modlí se: „Ať jsou jedno.“

A my se skoro stydíme, když to čteme. Protože jsme vším, jen ne jedno. Jsme hádaví, rozdělení, unavení. Křesťané proti křesťanům. Lidi proti lidem. Srdce proti srdci. A přesto – On se modlí, jako by pořád věřil, že to jde. Že je možné, abychom přestali tahat každý jinam. Že bychom mohli být jeden druhému bratrem, sestrou. Ne nutně se vším souhlasit, ale přestat se rvát. Přestat žít, jako by to byl zápas o pravdu.

Ježíš nepřednáší teologii Trojice. On ji žije. „Já v nich a ty ve mně.“ A chce, aby jeho láska byla v nás. Ne aby svět obdivoval, jak máme pravdu, ale aby poznal, že jsme byli milováni. Protože to je to jediné, co svět změní.

A tak tu sedíme – každý se svým příběhem, svými pády, otázkami, pochybnostmi. Někteří máme víru rozbitou jak hrnek z pouti, jiní jsme do ní zabalení jako do deky, ale stejně se bojíme, aby nám ji někdo nevzal. A Ježíš? Ten neřeší, jak moc věříš. On se za tebe modlí. Touží, aby ses nemusel celý život rvát o své místo. Aby ses nemusel bát, že jsi příliš divný, příliš zraněný, příliš jiný.

Protože být jedno neznamená být stejný. Znamená být spolu. Znamená patřit. Znamená nebýt sám ve víře, v bolesti, v hledání.

A možná právě ty, kdo se cítíš nejvíc mimo, jsi vlastně nejblíž. Protože Kristus tě už dávno vzal mezi své. Ne do struktury. Do srdce. A drží tě tam i ve chvílích, kdy se ti víra rozpadá pod rukama.

A tak tě dnes nechci přesvědčovat. Jen tiše připomenout, že jsi byl zmíněn v Ježíšově modlitbě. Že i kdybys se sebou nesouhlasil, On tě má v sobě. A modlí se, abys věřil, že nejsi sám. Že láska, kterou Bůh měl k Synu, platí i pro tebe. Beze slev, bez podmínek.

A to je, přátelé, to nejodvážnější poselství evangelia. Že jsme milovaní ještě dřív, než si to stihneme zasloužit. A že jednotu si nevyrobíme my. Tu za nás už dávno vymodlil Ten, který ví, co je to být opuštěný. A přesto věřit, že láska vydrží.

Tak ať dnes aspoň zkusíme být jedno. V pokoji. V modlitbě. V mlčení. V lásce, co není sentiment, ale síla, co drží svět, i když se rozpadá. Ať jsme jedno – ne protože jsme stejní, ale protože jsme Jeho.

+jZ