Monika byla hezká. Tak hezká, že když prošla kolem zrcadla, muselo si vzít pauzu. Jenže Monika to nevěděla. Protože její zrcadlo v koupelně mělo prasklinu – přesně přes obličej.
„Vypadám jak ježibaba po flámu,“ mručela každé ráno. Zkoušela make-up, jiný účes, nakonec i brýle, co prý „zjemní rysy“.
Nic. Její zrcadlo jí každé ráno říkalo pravdu – nebo aspoň její pokřivenou verzi.
Jednoho dne si Monika povzdechla ve škole:
„Připadám si… prostě… nějak… nic moc.“
A kamarádka Klára se na ni podívala, jako by právě řekla, že nemá ráda pizzu.
„Moniko… ty se díváš na špatné zrcadlo.“
„Jasně. Mám si pořídit chytré zrcadlo, co mě filtruje?“
„Ne. Máš se dívat do zrcadla lidí.“
Ten den si Monika začala všímat.
Jak jí teta poděkovala, když jí pomohla s nákupem.
Jak se malé dítě usmálo, když mu podala spadlé lízátko.
Jak její učitelka řekla: „Dnes jsi promluvila úplně jinak. Nějak… krásně.“
Monika pochopila, že největší zrcadlo je v očích těch, kterým pomůžeš, koho rozesměješ nebo obejmeš, když brečí.
A to zrcadlo nikdy nelže.
Vnější krása může být prasklina v koupelnovém zrcadle. Ta pravá – vnitřní – se zrcadlí v druhých.
Není nic špatného být krásná. Ale je nádherné být dobrá. A ta největší krása se rozsvítí, když zapomeneš na sebe a rozsvítíš někoho jiného.
+jZ
P.S.: Věnováno jedné skutečné Monice, která svou krásu neschovává za zrcadlo, ale rozdává ji – úsměvem, nasloucháním, i tím, že má odvahu stát za druhými. Možná kandiduje. Ale především už dávno vede – svým srdcem. A my v tom zrcadle vidíme, že to má smysl.
