Na konci června visela v kuchyni mezi dvěma skřínkami šňůra na prádlo. Normálně se tam sušily utěrky a ponožky, ale ten den na ní visely čtyři papíry. Všechno to byly vysvědčení. Jedno mělo samé jedničky a barevný podpis paní učitelky, druhé bylo samá dvojka, třetí trojky s jednou čtyřkou, a čtvrté… čtvrté vypadalo jako mapka ztraceného pokladu, protože se na něm nějakým kouzlem objevila pětka i poznámka o „snížené sebekázni“.
Když se maminka vrátila z práce, neřekla ani slovo. Jen se podívala na šňůru, na své čtyři děti, a pak se zeptala: „Tak co si dneska přejete k večeři?“ Nejmladší zakřičel „špagety!“, prostřední navrhl palačinky a ten s tím pokladem se tiše stáhl ke dřezu. Maminka k němu přišla, pohladila ho po vlasech a řekla: „Zítra spolu uděláme plán. Ale dneska – dneska slavíme, že jste to všichni přežili.“
Později večer, když už bylo ticho a vůně čokoládových palačinek se smíchala s letním vzduchem, se děti ptaly, proč máma nedělá rozdíly. Vždyť jedničkář by si zasloužil víc, ne? Máma se usmála a odpověděla: „Známky jsou jako počasí. Některé dny prší, některé svítí slunce. Ale pořád jste to vy, moje děti. A já vás nemiluju podle předpovědi.“
Každé vysvědčení něco ukáže – ale nikdy neukáže všechno. Neumí přečíst uslzené večery nad dělením ani zaznamenat, kolikrát dítě vstalo a šlo do školy, i když by nejraději zůstalo pod peřinou. Nikde tam není kolonka za laskavost, za odvahu přihlásit se, i když srdce buší až v krku. Nevyplní se políčko za to, že se někdo naučil ustoupit, domluvit, nebo prostě jen vydržet.
Neexistuje známka za to, že se dítě nevzdalo. Že se třeba celý rok snažilo, i když vědělo, že jedničku nedostane. V tom žádném řádku se nedočteme, že někdo přestal hrát na mobilu, aby stihl dokončit projekt. Nebo že celý školní rok chodil pravidelně do družiny jen proto, aby měl chvíli klid. A už vůbec tam není napsáno, kolik smíchu, písniček a kamarádství se do těch devíti měsíců vměstnalo.
Protože láska se nepočítá v jedničkách. A dětství by se nikdy nemělo přerušovat kvůli čtyřkám. Když tedy teď děti drží v ruce papír s čísly, zkuste jim říct, co opravdu vidíte vy: jejich cestu. A že jste na ni pyšní.
Tak krásné prázdniny. A ať vám je život jedničkou – i když bude občas trochu počmáraný.
