V kostele bylo chladno. Takové to poctivé prosincové chladno, které se netváří, že neexistuje, a neleze jen do rukou, ale rovnou do myšlenek. Lidé seděli v lavicích zabalení do kabátů a šál, dívali se před sebe a vypadali, jako by si každý nesl svůj vlastní advent, pečlivě zabalený, aby ho nikdo cizí náhodou neviděl. Na věnci hořely tři svíčky. Ta čtvrtá zatím ne. A bylo na tom něco uklidňujícího. Aspoň něco ještě nebylo hotové.
Vzadu u dveří seděl starý muž. Nebyl to typ, kterého by si člověk zapamatoval. Neměl výrazné rysy, nemluvil nahlas, nijak nevyčníval. Chodil sem pravidelně, spíš ze zvyku než z přesvědčení, nebo možná právě proto. Vypadal jako někdo, kdo už pochopil, že velká gesta svět nezmění, a tak se spokojil s tím, že aspoň nepřekáží.
Po mši zůstal sedět. Kostel se pomalu vyprázdnil. Lidé zmizeli do tmy, do nákupů a domácího chaosu, který se v prosinci tváří slavnostně, ale uvnitř zůstává pořád stejný. Když už bylo skoro prázdno, přišla k němu mladá žena. Byla nervózní, unavená, s mobilem v ruce, jako by čekala, že jí někdo konečně pošle zprávu, která všechno vyřeší.
„Promiňte,“ řekla nejistě, „nevíte, kde tady mají světlo?“
Podíval se na ni a chvíli přemýšlel, jestli si z něj nedělá legraci. „Světlo?“ zopakoval. „Tady? Myslím, že ho tu mají dost.“
Zavrtěla hlavou. Nemyslela lampy ani svíčky. Myslela to světlo, o kterém se pořád mluví, píše a zpívá. To, které má přijít. To, které by mělo člověku udělat jasno v tom, co vlastně žije, proč je unavený a proč má pocit, že všechno nějak nestíhá, i když se snaží.
Posadili se vedle sebe. Chvíli bylo ticho, ale ne nepříjemné. Spíš takové, které člověka nutí mluvit pravdu. Žena se nadechla a začala vyprávět. O tom, jak je vyčerpaná dřív, než Vánoce vůbec začaly. O tom, jak má pocit, že by měla být klidná, vděčná a radostná, ale místo toho je hlavně podrážděná a provinilá, že to celé nezvládá tak, jak se od ní očekává.
Nešlo jen o únavu z práce nebo z Vánoc. Šlo o ten zvláštní tlak, že člověk musí být v pořádku právě ve chvíli, kdy v pořádku není. O pocit, že všichni ostatní to zvládají lépe a že jen ona zůstala někde pozadu, neschopná cítit to, co by cítit měla. A možná ji netrápilo ani tolik to, že světlo nevidí, jako spíš obava, že kdyby ho viděla, nebyla by si jistá, jestli si ho vůbec zaslouží.
Starý muž ji poslouchal. Nehrál si na moudrého, nenabízel řešení, netěšil ji prázdnými větami. Jen tam byl. A někdy je právě tohle to jediné, co má skutečnou váhu.
Když domluvila, sáhl do kapsy kabátu a vytáhl malou lucerničku. Byla stará, obyčejná, trochu omlácená. Zapálil ji. Plamínek byl sotva znatelný, tak slabý, že by ho člověk snadno přehlédl.
„Vidíte?“ řekl klidně. „Tohle je světlo, které většinou dostaneme.“
Dívala se na něj nechápavě.
„Čekáme něco velkého,“ pokračoval. „Čekáme jas, který všechno osvětlí, uklidí a vysvětlí. A pak jsme zklamaní, když přijde jen něco malého. Něco, co neoslňuje, ale aspoň hned nezhasne.“
Lucernu zhasl a schoval ji zpátky do kapsy. „Možná,“ dodal po chvíli, „že světlo nepřichází proto, aby nás opravilo, ale aby nám dovolilo přestat se tvářit, že jsme v pořádku, když jsme uvnitř rozbití.“
Žena mlčela. Ne proto, že by všechno pochopila, ale proto, že se jí ulevilo. Nemusela nic dokazovat. Nemusela být radostná na povel. Stačilo, že tu seděla a někdo jí rozuměl.
Když odcházela, nebyla lehčí. Byla jen klidnější. A to bylo víc, než čekala. Starý muž ještě chvíli seděl a pak vyšel ven. Sníh začal tiše padat, lampy svítily ospale a město vypadalo unaveně, ale ne nepřátelské.
Nikdo si ho nevšiml. A přesto se toho večera stalo něco důležitého. Ne proto, že by se svět rozsvítil, ale proto, že se přestalo čekat na zázrak a někdo si dovolil vidět aspoň o kousek dál než předtím. A to někdy úplně stačí. Když člověk nemá všechno vyřešené, ale přesto se odváží udělat malý krok dál.
