Paní Jolana měla za domem zahrádku. Nebyla to žádná Versailles, spíš pár záhonů, tři keře rybízu a v létě jahody, na které byla pyšná tak, jako je babička pyšná, když se jí povede bábovka bez jediné trhliny. Letos se jí urodilo tolik, že si řekla, že postaví u branky malý stánek. Cedule psaná fixem: „Jahody – 50 Kč miska“.

První den prodala skoro všechno. Druhý den taky. Ale třetí den, když se vrátila z pošty, miska jahod byla pryč a peníze nikde. „Tak tohle ne,“ brumlala si, ale druhý den tam misku zase dala. A stalo se to znovu. A pak ještě jednou. A ještě jednou.

Celý týden to šlo stejně – jahody mizely, ale peníze nikde. Sousedi jí radili: „Jolano, nedávej tam nic, lidi jsou beztak nevděční.“ Ale Jolana si řekla: „Ne, já věřím, že jsou i poctiví.“ A tak tam jahody dávala dál.

Pak přišla sobota. Na stole ležela miska jahod – a vedle ní složená bankovka. Nebyla sama – pod ní čtyři stovky a malý papírek.

Otevřela ho. Bylo tam „Promiňte, bral jsem bez placení. Potřeboval jsem pro nemocnou mámu. Teď mám peníze. Přidal jsem i za ty předchozí misky. Děkuju, že jste mě nezastavila.“

Jolana si sedla na lavičku, misku jahod před sebe, a přemýšlela. Možná měla celý týden prázdnou kasičku, ale teď měla něco, co se nekazí ani v horku – pocit, že víra v lidi není zbytečná. Někdy se totiž vrátí i s úrokem. A v dobrém.

+jZ