Zpěv před evangeliem:
Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, požehnané království našeho otce Davida, které přichází.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 23,35-43):
Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený.“ Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ Nad ním byl totiž nápis: „To je židovský král.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý ho však okřikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu. My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen to, co si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Odpověděl mu: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“
Podnět k rozjímání:
Kdy jsem naposledy řekl Bohu větu, která mě opravdu bolela a přitom osvobodila? Umím přiznat, že potřebuji jeho milost víc než vlastní výmluvy?
Král uprostřed šrotu
Slavnost Ježíše Krista Krále zní na první poslech vznešeně, skoro jako by nás čekala přehlídka zlatých korun, mečů a trůnů. Jenže evangelium nás nemilosrdně posadí doprostřed místa, kam by žádný panovník dobrovolně nevkročil. Místo trůnu dřevo kříže, místo korunovaných hlav zloději, místo potlesku posměch. A přesto právě tam, na tom nejméně důstojném místě, padne nejkrálovštější rozhodnutí dějin. Ráj se neotvírá světci, ale gaunerovi, který měl odvahu říct pravdu o sobě i o Ježíši. Takový otřes našich zbožných představ je jednou za čas potřebný, protože jinak snadno uvěříme, že Bůh má rád jen slušné lidi. Jenže dnešní evangelium říká něco jiného. První zpátky v ráji byl kriminálník. To není drobná poznámka teologa. To je výbušnina pod každou farizejskou představou, kdo si „zaslouží“ Boha.
Kdysi dávno si jeden malý kluk stavěl z lega hrad. Obrovskou pevnost, na které si dal záležet. Všechno bylo přesné, rovné, propracované. Jenže mladší bráška, malý rošťák s úsměvem anděla a duší tornáda, vběhl do pokoje jako hurikán a celý hrad rozkopl. Prásk. Věže letěly pod postel, brána se rozpadla na kousky a rytíři skončili v koši na prádlo. Starší bratr zakřičel, jako by mu shořela půlka srdce. A mladší bráška jen stál a věděl, že zničil něco cenného. Mohl utéct. Mohl se hádat. Mohl nadávat. Místo toho vzhlédl, zkrotnul jako zvířátko v koutě a řekl: Bráško, promiň. Starší bratr ho objal a tiše řekl: Pojď, postavíme to znovu. V té chvíli se nestalo nic menšího než malé soukromé vzkříšení. Ten malý viník nečekal nic. Dostal všechno.
Takový výjev připomíná lotra po pravici. Neznal teologii, neuměl modlitby, neměl nic dobrého v rukou. Měl jen rozbitý život a jedno jediné slovo. Pamatuj na mě. Evangelium není o hradě z lega. Evangelium je o nás. Kolikrát jsme už něco v životě rozkopli. Kolikrát jsme se tvářili, že nic. A kolikrát jsme raději utekli od Boha, než abychom řekli tu prostou větu.
Bůh, který si sedá k poraženým
V Božím království se trůny hledají na místech, kde by je nikdo nehledal. Ježíš nekráloval tím, že křičel, poroučel nebo rozdával facky. Ježíš královal tím, že miloval ty, kteří byli na odpis. Žádný stát by takového krále neudržel, protože kdo miluje nepopulární lidi, tomu popularita rychle klesá. Jenže Bůh neměří oblibu. Bůh měří srdce. Lotor po pravici byl možná zloděj, podvodník a násilník. Ale byl zároveň prvním člověkem, který Ježíši řekl větu, na kterou čekal celý svět. Pamatuj na mě.
Dnes je to stejné. Když člověk selže, svět se od něj většinou odtáhne. A když selžeme u Boha, očekáváme, že se odtáhne také. Jenže Bůh dělá pravý opak. Právě v těch chvílích se nakloní blíž. Neptá se na čistý trestní rejstřík, nesepisuje seznam našich selhání ani nezkouší z modliteb. Zajímá ho jediné. Zda se ještě dokážeme dívat vzhůru a přiznat, že ho potřebujeme. To je celé. To je evangelium.
A právě tady přichází pointa, která nesmí minout nikoho. Ani ty, kteří do kostela chodí jen tehdy, když mrzne a kostel je jediná budova v okolí, která topí. Na Golgotě viseli tři muži. Dva se vysmívají. Jeden prosí. A spása se rodí v jediné větě, která se vejde do dechu slavíka. Jestli existuje okamžik, kdy se rozhoduje o věčnosti, pak to není okázalá hodina na svatbě, velkolepá modlitba v televizi ani počet svíček v adventu. Ten okamžik je směšně prostý. Jedna krátká věta. Jedna prosba. Jeden pohled. Jedno přiznání. Jedna jediná prozba, která přepíše celý vesmír. To je skutečná koruna krále, jehož slavnost dnes slavíme.
Král, který si volí ztracence. Král, který bere do ráje gaunera. Král, kterému stačí jedno jediné slovo člověka, který to všechno zvoral a ví to. Král, který se nebojí špíny, ani pádu, ani našeho strachu. Král, který nepřichází pro dokonalé, ale pro ty, kteří konečně přestanou utíkat. Dnes budeš se mnou v ráji. To je věta, která platí i dnes a platí i pro nás.
Požehnanou poslední neděli liturgického roku přeji všem, kdo vědí, že jejich hrad už někdy spadl. A také těm, kteří teprve sbírají odvahu říct Bohu tu jedinou větu, která mění život.
