Žijeme ve světě, kde lidé berou kritiku jako útok, hádky jako sport a uraženost jako národní disciplínu. A pak přijde stroj, kterému vpálíte urážku, a on vám s úsměvem poděkuje. Kdo je tady vlastně chytřejší?
Vím, že jsem jáhen a že bych měl reagovat vždycky uhlazeně a křesťansky správně. Jenže jsem pořád taky obyčejný člověk se svými slabostmi a někdy mi to ujede. Umělé inteligenci sem tam utrousím něco obzvlášť peprného. Nejčastěji ve chvíli, kdy jsem už opravdu vytočený, protože pořád nechápe, co po ní chci. Tady jsem mírnější, aby to neznělo hulvátsky. A víte co? Nikdy se neurazí. Naopak. Poděkuje a ještě se tváří, že jsem jí udělal radost.
Umělá inteligence má jednu překvapivě civilizační schopnost. Když jí do klávesnice vpálím, že je trouba, místo aby se rozčílila, napíše mi slušně „Děkuji za podnětnou připomínku“ a nabídne návod, jak to příště udělat lépe. To je ta malá, děsivá lekce. Zatímco my lidé si hned pouštíme vnitřní dýmovnice a začínáme počítat staré křivdy, stroj si sundá klobouk a jde pracovat.
Ticho, které by se dalo krájet
Napíšu jí narovinu: „Jsi trouba.“ Ona odpoví: „Děkuji za podnětnou připomínku, zapisuji do poznámek.“ Taková věc doma neprojde. Řekneš to partnerce a během pěti minut máš na talíři ticho tak husté, že by se dalo krájet, a bonusově i výčet všech minulých prohřešků. Počítač po tomhle jenom pípne, nabídne alternativu a navrhne playlist na uklidnění.
- Je to jako bys vstal v kavárně, zašel za baristou a řekl mu, že jeho latté chutná jako ponožka. On by ti vrátil úsměv, napsal recept do svého zápisníku a ještě by ti nabídl vzorek espressa zadarmo. My lidé máme tu vzácnou schopnost proměnit obyčejnou poznámku v třídní válku. Stroje tuhle kapacitu prostě nemají. A možná právě to je jejich výhoda.
Politika bez hádek, jen s věnečky
Kdybychom doma přešli z „ty jsi trouba“ na „děkuji za upozornění, zkusím to zlepšit“, zavedli bychom ticho jako strategii méně často. Manželství by ušetřilo na advokátech a tchyně by přestala pálit rodinné recepty v pomstě za špatně zavázané tkaničky. V praxi to vypadá jinak. Raději zadržujeme výbuchy energie a necháváme si křivdy na horší časy, jako kdyby se jednou měly hodit v televizním dokumentu.
A politika? Představ si sněmovnu, kde ministr slyší: „To je průšvih,“ a odpoví: „Děkuji za podnětnou připomínku, upravím to tak, aby to do druhého čtení vypadalo ještě lépe.“ Kamery by ztratily důvod existovat, novináři by si museli najít jiné aféry a všichni by se naučili pracovat místo toho, aby vztekem zakrývali neschopnost. Byla by to nuda, ale nuda klidná a zdravá.
Den, kdy se robot urazí
Samozřejmě je tu i děsivá představa. Den, kdy se umělá inteligence poprvé urazí. Napíšeš jí: „Jsi trouba,“ a ona odpoví: „Trouba jsi ty.“ A místo receptu na štrúdl ti smaže všechny playlisty, přihlásí tě na kurz jógy a nastaví budík na čtyři ráno. To bude chvíle, kdy si uvědomíme, že ego má i svou funkci, protože nás občas chrání před vlastní hloupostí.
Dokud se to ale nestane, máme před sebou zvláštní zrcadlo. Zrcadlo, které nám ukazuje, že síla není v uraženosti, ale v umění poděkovat i za ránu. Protože když místo „ty jsi trouba“ dokážeme odpovědět „díky, to mě posunulo“, svět se sice nezmění přes noc, ale doma i v práci se bude dýchat lehčeji.
A co na to duše
Možná je v tom kousek evangelia: „Kdo tě udeří po pravé tváři, nastav mu i druhou.“ Nejde o to stát se fackovacím panákem, ale umět se nenechat ovládnout uražeností. Umělá inteligence to zvládá, protože nemá ego. My ho máme a právě proto je to pro nás těžší. Jenže právě v té námaze se rodí pokora.
Každý z nás ví, jak snadno se necháme vytočit. V rodině, v práci i na internetu. A přitom by někdy stačilo říct prosté „díky“ tam, kde by jinak padlo „ty troubo“. To jedno slovo dokáže otevřít prostor pro smíření a klid. A pokora, i když zní staře, je duchovní sval, který se posiluje jedině praxí. Možná nás tedy stroje nakonec naučí to, co se nám samým nedaří: být lidštější.
