Paní Marie chodila každý den tou stejnou cestou do práce. Před obchodem vždycky seděl bezdomovec. Nikdy moc nevyžadoval, jen tiše držel v ruce papírový kelímek.
Jednoho rána, když měla v peněžence pár drobných a v pekárně to vonělo čerstvě upečeným pečivem, koupila mu housku. Nepřemýšlela o tom jako o dobrém skutku, spíš to udělala úplně samozřejmě. Podala mu ji a pokračovala dál.
Druhý den šla kolem znovu. Muž se na ni usmál, housku rozlomil a jednu půlku jí podal. Marie znejistěla. „Ale já jsem vám ji přece koupila,“ namítla. On se usmál a pokrčil rameny: „Já jen nechci jíst sám. To by mi nechutnalo.“
Od té chvíle si občas koupili housku společně. Seděli vedle sebe na lavičce, jedli a povídali si. Marie zjistila, že se jmenuje Josef, kdysi býval elektrikář a měl rodinu, o kterou přišel. Neměl už skoro nic, a přesto se dělil o to málo, co měl.
Někdy si myslíme, že pomáháme my. Ale možná je to právě naopak. Možná nám Bůh posílá lidi, kteří pomohou nám – aby nám připomněli, že život není o plné tašce, ale o půlce housky, která chutná líp, když se rozdělí.
