Bylo poslední srpnové odpoledne. Slunce se ještě snažilo připomenout, že prázdniny nekončí lusknutím prstů, a na náměstí se táhla fronta u stánku se zmrzlinou. Děti se nemohly rozhodnout: čokoláda, jahoda, nebo raději obojí?
Malá Anička si po dlouhém váhání vybrala pořádný kopeček vanilkové. Posadila se na lavičku vedle tatínka a tiše řekla: „Tohle je moje poslední prázdninová zmrzlina.“ Tatínek se usmál: „Poslední? Kdepak. Zmrzliny budou i v září, v říjnu a možná i v prosinci, když budeš chtít. Ale prázdniny… ty se sice končí, ale to, co jsme zažili, to nikdo nevezme.“
Anička se zamyslela, olízla si nos a pak se zasmála: „Tak to znamená, že vlastně každá zmrzlina je poslední… dokud si nekoupím další.“ A tatínek dodal: „Přesně tak je to i se dnem. Každý den je poslední – a zároveň první, který ti byl darovaný.“
Prázdniny končí, ale radost nemusí. Školní rok je jen nová kapitola, do které si můžeš přinést chuť vanilkové zmrzliny, smích i slunce. Každý den může být začátek. A na každý den se dá těšit.
