“Láska se nepozná podle toho, co si necháš. Ale podle toho, co dáš, i když to bolí.”
Matěj měl v kapse sáček bonbonů. Byly to ty jeho nejoblíbenější – kulaté, tvrdé, červené, s příchutí višně a trochou štiplavé limonády uvnitř. Dostal je od dědy. Jen tak. Protože měl dobré vysvědčení. A protože ho děda měl rád.
Každý den si vzal jen jeden. Byl to takový malý svátek. Bonbon si pomalu cucal, koukal z okna a představoval si, že je kapitán vesmírné lodi nebo slavný fotbalista, co právě skóroval z půlky hřiště.
Jednoho dne měl bonbónů už jen pět. A pak čtyři. A pak dva. A pak…
…se u nich doma zastavil sousedův malý Vojta. Ten, co mu občas lezl na nervy. Co pořád mluvil a pletl se do všeho. Ale měl rýmu, unavené oči a pořád posmrkával.
Matěj mu chtěl ukázat nový plakát s dinosaurem. Vojta kýval a kašlal.
A pak zahlédl ten sáček.
„Ty máš bonbony?“ zeptal se tiše.
Matěj ztuhl. Věděl, kolik jich má. Jeden jediný. Poslední.
Ten nejlepší. Ten, na který se těšil celý den.
Chvíli bylo ticho. A pak sáček podal.
„Vem si ho,“ řekl.
„Ale… to je poslední.“
„Já vím.“
Vojta se usmál. Oči se mu rozzářily. Bonbon si schoval do kapsy. A když odcházel, otočil se a řekl:
„Až budu mít já, dám ti taky.“
Matěj si pak sedl na koberec. Sám. Bez bonbonu.
Ale v puse měl sladko, i když nic necucal.
Někdy nejsladší věc není ta, co si necháš.
Ale ta, kterou jsi dal. I když tě to stálo úplně všechno.
+jZ
