Podzim se snášel na město tiše, jako by nechtěl nikoho rušit. Parkem se válela mlha, lavičky byly vlhké a listí se lepilo na boty. Na jedné z laviček seděla paní Růžena. Každý den si sem chodila vypít kávu z termosky a chvíli jen tak být. Doma ji nikdo nečekal, a tady – mezi stromy a rezavým listím – měla pocit, že ji alespoň někdo poslouchá.
Pletla šálu. Pomalu, poctivě, bez spěchu. Už třetí rok. Každý podzim si říkala, že ji letos doplete, a každý podzim skončila dřív. Někdy pro únavu, jindy pro smutek, který se jí do rukou vplížil místo nitě.
Ten den si k ní přisedl malý kluk. V jedné ruce držel listí, v druhé rohlík. „Můžu tu být?“ zeptal se a hned dodal: „Maminka je v práci. Řekla, ať jsem venku, dokud se nevrátí.“
„Tak buď,“ odpověděla Růžena a usmála se. „Ale dej si pozor, ať ti ten rohlík nespadne, jinak ho sežerou holubi a ještě se poperou.“
Kluk se rozesmál. A zůstal. Seděli spolu dlouho, bez spěchu. Občas prohodil větu o škole nebo kamarádech, ona o zahrádce a štrúdlu.
Když se začalo stmívat, kluk se zvedl. „Paní, můžu vám něco dát?“ Z kapsy vytáhl jeden velký javorový list a podal jí ho. „Ať máte taky hezký podzim.“ Pak odběhl.
Růžena si ten list položila do klína. Vypadal křehce, skoro jako ta nedopletená šála. A tehdy si řekla, že ji dokončí. Ne kvůli zimě, ale kvůli tomu malému chlapci, který jí připomněl, že i list, který spadne, může ještě potěšit.
Večer seděla doma, šustění jehlic proplétalo ticho. Venku pršelo a po skle stékaly kapky, ale jí to nevadilo. Měla šálu, kterou konečně dokončila, a jeden list, který si schovala do knihy.
Protože někdy tě k životu neprobudí velká slova ani zázrak. Stačí, že si k tobě někdo přisedne.
