V kostele bylo dusno. Letní varhany hrály unaveně, lavice pálily jako plech na slunci a pan farář zkrátil kázání tak výrazně, že si toho všimly i babičky z předních řad. Po mši se lidé rozutekli jako vlaštovky – někteří do kavárny, jiní do auta s klimatizací, další rovnou na chalupu nebo do stínu stromů.
Jen v poslední lavici zůstal sedět jeden starší pán. V ruce držel květinu. Mečík. Obyčejný, nebalený, bez mašle. Jen tak, sám o sobě. Děti si ho všimly a začaly si šeptat: „Komu ho asi nese?“ „Možná na hřbitov.“ „Nebo do nemocnice.“ „Anebo Bohu,“ utrousil malý Honzík, kterému občas nečekaně ujede něco moudrého.
Pan farář si starého pána taky všiml, a když už kostel ztichl a kostelník zhasínal poslední svíci, přišel k němu a tiše se zeptal: „Pěkný mečík. Je pro někoho zvláštního?“
Pán se usmál a klidně odpověděl: „Ano. Je pro Boha. Chtěl jsem mu něco přinést. Lidé si na dovolenou balí kufry, odpočívají, nabírají sílu… a já jsem letos vzal s sebou na prázdniny svou vděčnost. Byla už unavená. Celý rok jsem si jí moc nevšímal. Tak jsem si řekl, že ji zase jednou vytáhnu na světlo. A že ji přinesu k oltáři. Ať ví, že ještě žije.“
Někdy stačí jen jeden květ v tichu
Někdy si na prázdniny balíme plavky, opalovací krémy, repelenty, knihy a tuny dobrot, ale zapomeneme si přibalit vděčnost. Přitom právě ona osvěží nejvíc.
Zkus si letos během dovolené, i kdyby byla jen na balkoně nebo pod ořechem na zahradě, říct ne „co mi ještě chybí“, ale „za co jsem vlastně rád“. A klidně si k tomu v duchu přibal i jeden mečík.
A kdyby se tě někdo zeptal, co sis z letošních prázdnin přivezl, můžeš odpovědět jednoduše: „Odpočatou vděčnost. A mečík. Jako díky.“
S pokojem, úsměvem a tichým amen pod kůží
