Vesnička v podhradí byla probuzena hlasitým provoláváním posla hradního pána, který pak na náměstí začal předčítat pánův vzkaz:
„Náš převelice milovaný pán zve všechny své dobré a věrné poddané na oslavu svých narozenin. Každý dostane milé překvapení. Ale ode všech se žádá drobná pomoc – ať každý, kdo se zúčastní slavnosti, přinese trochu vody, aby se naplnila studna na hradě, která je prázdná…“
Posel zopakoval vzkaz silněji, pak se otočil čelem vzad a v doprovodu hradní stráže se vrátil do hradu.
Ve vesničce se prolínaly zcela rozdílné názory.
„Pche! Tyran jeden! Má dost svých služebníků, kteří mu můžou naplnit nádrž… Já mu donesu skleničku vody, to mu stačí!“
„Ba ne! Byl vždycky dobrý a velkodušný! Já mu vezmu celý sud!“
„Já… náprstek!“
„Já sud!“
To ráno, kdy se konala slavnost, bylo možno vidět podivný průvod, který vystupoval k hradu. Někteří tlačili ze všech sil ohromné sudy nebo ztěžka oddechovali, jak je zmáhala tíha měchů naplněných vodou. Jiní je s posměchem míjeli, šlo se jim snadno, protože nesli jen malé lahvičky nebo skleničku na podnose.
Průvod vešel na nádvoří hradu. Každý vylil svou vodu do ohromné nádrže, to, v čem vodu přinesl, postavil do kouta a s radostí se ubíral do sálu, kde probíhala oslava.
Po pečeních a vínu následovaly tance a zpěvy, a to vše trvalo až do večera, kdy pán všem poděkoval a odebral se do svých komnat.
„A kde je slíbené překvapení?“ bručeli někteří zklamaně. Jiní zase vděčně a radostně říkali: „Náš pán nám daroval nejskvělejší slavnost!“
Každý se před odchodem domů stavil pro svou nádobu. A tu se začal ozývat pokřik, který stále víc sílil. Bylo slyšet výkřiky vzteku i výkřiky radosti.
Nádoby byly až po okraj naplněny zlatými penězi.
„Ach! Kdybych byl přinesl víc vody…“
„Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
(Lk 6,38)
Kolik vody přineseš?
To je možná ta nejdůležitější otázka z celého příběhu – a vlastně i ze života. Neptáme se, jestli přijdeš. Ale co přineseš. Ne kolik řekneš. Ale kolik dáš. A nejen z kohoutku – ale ze sebe.
Každý máme „nádobu“, se kterou přicházíme do vztahů, do kostela, do práce, do přátelství. Někdy ji neseme plnou očekávání – ale prázdnou dávání. Někdy tak malou, že už předem předpokládáme, že „to stejně nemá cenu“. A někdy ji ani nevyneseme z domu, protože prostě nevěříme, že by to mohlo něco změnit.
Jenže Bůh neodměňuje podle velikosti nádoby, ale podle srdce, které ji nese. Ne podle hrdinského výkonu, ale podle ochoty. Ne podle kvantity, ale podle kvality tiché věrnosti.
A co je krásné – ten příběh nekončí výčitkou. Nikdo nikoho neponižuje. Jen se rozhostí ono slavné „ach, kdybych…“ A právě to „ach“ se stává začátkem proměny.
Možná dnes není důležité, kolik vody máš. Ale že se rozhodneš ji donést. Možná nemáš sud, ale máš odvahu. Možná nevíš, co přesně dáš, ale víš, že dáš něco. Možná ti zůstane jen prázdná lahev – ale čisté ruce. A to je někdy víc než celé měchy zlata.
+jZ
