Možná máš občas chuť zařvat na celý vesmír: „Haló! Všimne si mě už někdo?!“ A on nic. Ticho. Žádný ohňostroj. Žádná poštolka se vzkazem. A v tom tichu ti to možná konečně docvakne. Možná svět skutečně není ani dobrý, ani špatný – jen je. A to, jak se v něm cítíš, záleží možná méně na světě a víc na tom, co se odehrává ve tvé hlavě. Dnešní zamyšlení je právě o tom. A příště tě vezmu na výlet do myšlenky, že z každé situace – i té nejpitomější – se dá vytěžit něco užitečného. I kdyby to měl být jen další důvod se zasmát.
Zvoní ti budík. Jsi ve svém pokoji, všechno známé, všechno stejné. A přesto se ti chce zůstat pod peřinou, protože „venku to dneska nějak nesedí“. Ne proto, že by tam zuřila sněhová bouře nebo revoluce. Prostě ti to nesedí v hlavě. A najednou tě napadne: A co když ten svět vlastně není ani proti mně, ani pro mě? Co když mu jsem úplně volný?
Svět tě míjí, Bůh ne
Nezní to zrovna vřele. Ale je v tom zvláštní svoboda. Pokud ti svět nic nedluží, nemusíš od něj nic čekat. A můžeš konečně začít tvořit ten svůj – vlastní reakcemi, postoji, láskou.
Nejsi středem vesmíru. Ale jsi středem Božího zájmu.
Jedna z největších lží, které si opakujeme, zní: „Všichni se na mě dívají.“ Pravda je spíš taková, že většina lidí řeší akorát to, co mají k obědu. Včetně tebe. Svět se netočí kolem tvého trapasu, blbé nálady nebo nevyžehleného trička. Není proti tobě. On tě jen občas mine, protože má spoustu jiných věcí na práci – třeba otáčet kontinenty nebo rozmrazovat Antarktidu.
Ale pozor. I když světu můžeš být ukradený, Bohu nejsi. On není neutrální vesmírný systém, co se občas přihlásí blikající hvězdou. Je to živý, milující, zájem mající Bůh, který říká: „Já tě vidím, i když si připadáš neviditelný.“ A i když si dneska říkáš, že se v tomhle světě prostě nechytáš, On se tě nechce pustit.
Naštvaný svět? Spíš tvoje nálada
Možná jsi naštvaný. Unavený. Zahořklý. Možná se ti v životě přihodilo něco fakt těžkého a říkáš si: „Kde byl ten Bůh tehdy?“ Ale právě tam, v té bolesti, v tom tichu, kde ti nikdo nezaklepal na dveře s dortem, se rodí nový úhel pohledu. Co když svět nebyl proti tobě – jen prostě nezastavil, když jsi spadl? Ale Bůh ano. Zastavil se u tebe. I když sis toho třeba nevšiml, protože jsi měl v očích moc slz.
Mnoho lidí říká: „Já bych byl šťastnější, kdyby se změnil svět.“ A já si v duchu říkám: „A co kdyby ses jen ty přestal zlobit, že se neotáčí podle tebe?“ Jasně, některé dny jsou těžké. Ale nejsou zlé. Jsou prostě… dny. A některé noci tě jen učí víc si vážit rána.
V psychologii se tomu říká kognitivní zkreslení. V křesťanství „hřích“. Ale obojí má lék: vědomé rozhodnutí, že začneš svět číst jinak. Ne jako osobní útok, ale jako kulisy příběhu, který píšeš ty – spolu s Bohem.
Tak klidně vyjdi dnes ven s vědomím, že jsi možná jen další anonymní člověk v MHD. Ale taky s jistotou, že jsi neanonymní pro Boha. A to už stojí za to si dát kafe, usmát se na prodavačku a odpustit světu, že si tě zrovna nevšiml. On na to jednou přijde.
A pokud jsi právě někdo, kdo si říká, že tenhle svět nemá smysl – dej tomu ještě den. Nebo dva. Třeba zrovna dnes potkáš člověka, který tě rozesměje. Nebo budeš tím, kdo rozesměje někoho jiného. A tím začneš pomalu tvořit svět, který už nebude jen „nějaký“, ale možná trochu lepší.
A to za pokus stojí.
