Byl únor a svět vypadal, jako by si dal pauzu. Ne sněhovou, ne slavnostní, ale tu zvláštní, kdy se nic neděje navenek, zato uvnitř se všechno tiše chystá. Stromy stály holé a upřímné, chodníky byly šedé a obloha neměla potřebu nikoho okouzlovat. Únor nelže. Ukazuje věci takové, jaké jsou.
Na lavičce v parku seděla žena a dívala se před sebe. V ruce svírala kelímek s kávou, která už dávno vystydla, a v hlavě si přehrávala otázku, kterou si v posledních dnech kladla čím dál častěji. Má to vůbec smysl. Všechno dělala poctivě, snažila se, vydržela, a přesto měla pocit, že stojí na místě, obklopená tichem a prázdnem.
Kousek od ní se zastavil starý zahradník. Nesl v náručí malý stromek zabalený v pytlovině. V únoru to působilo skoro nepatřičně. Žena se na něj podívala a nechápavě se usmála. „Není to trochu brzy?“ zeptala se, spíš ze zdvořilosti než ze zvědavosti.
Muž se zastavil, opřel stromek o lavičku a klidně odpověděl, že kdyby čekal, až bude všechno ideální, nesadil by nikdy. Pak dodal větu, která zůstala ve vzduchu déle než mrazivý dech. Stromy potřebují čas v tichu, aby měly sílu růst.
Žena už se neptala. Dívala se, jak muž pomalu odchází, a najednou si uvědomila, že únor není prázdný. Je jen nenápadný. Je to měsíc kořenů, ne květů. Měsíc, kdy se neměří úspěch podle toho, co je vidět, ale podle toho, co drží pod povrchem.
Tak je to i v životě víry. Jsou období, kdy všechno chutná, kdy se daří a člověk má pocit, že Bůh je blízko. A pak přijdou únory duše, kdy je ticho, modlitba se zdá suchá a odpovědi nikde. Právě tehdy se však rozhoduje o hloubce. Ne o pocitech, ale o věrnosti. Ne o výsledcích, ale o důvěře.
Bůh v únoru nekřičí. Nemává jarem před očima. Jen tiše pracuje tam, kam není vidět, a dává člověku čas zakořenit. Protože kdo má kořeny, ten se nemusí bát ani větru, ani chladu.
A tak možná dnešní únor není ztracený čas. Možná je to dar, který se projeví až později. Až přijde jaro a člověk si uvědomí, že to, co rostlo potichu, má největší sílu.
Únor mlčí. Ale Bůh v něm pracuje.
