Byla zima, jakou si člověk pamatuje ještě dlouho. Mráz štípal do tváří, sníh křupal pod nohama a vzduch byl tak ostrý, že se zdálo, jako by se dal krájet nožem. Jeden muž šel ráno do práce a po každém kroku si tiše bručel. Byla mu zima, byla mu nepříjemná, a svět se mu zdál zbytečně tvrdý.
Když míjel malý kostel na okraji města, všiml si, že dveře jsou otevřené. Zaváhal. Neměl v plánu se zastavit, ale mráz byl silnější než jeho zásady. Vešel dovnitř jen proto, aby se na chvíli ohřál.
V kostele bylo chladno, ale jinak. Ticho bylo měkké, světlo klidné a někde vpředu hořela jediná svíce. Muž si sedl do lavice, ruce schoval do kapes a díval se na ten malý plamínek. „To je směšné,“ pomyslel si. „Jedna svíčka proti takové zimě.“
Po chvíli si k němu přisedl starý muž. Nic neřekl, jen si sundal rukavice a natáhl ruce ke svíci. Po chvíli se usmál. „Aspoň něco,“ řekl tiše.
„To vás zahřeje?“ podivil se ten první.
„Ne moc,“ odpověděl stařec. „Ale připomene mi to, že teplo nezačíná venku. Začíná uvnitř.“
Pak vstal a odešel. Muž zůstal sedět. Když po chvíli vyšel zpět do mrazu, bylo mu pořád chladno. Ale už si nestěžoval.
Zima má zvláštní dar. Odhaluje, na co jsme zvyklí spoléhat. V teple léta si vystačíme s pohodlím, v zimě se ukáže, kde máme zdroj. Mráz nebere ohledy, nesnaží se být milý. Prostě je. A právě proto nás učí pravdivosti.
I v duchovním životě přicházejí dny, které jsou studené. Modlitba nejde, radost se vytratí a víra se zdá být jen slabou svíčkou proti mrazu reality. A přesto právě tehdy nejde o to, kolik je tepla kolem nás, ale zda máme v sobě alespoň malý plamen.
Bůh někdy neodstraní zimu. Ale zapálí světlo. Ne proto, aby zrušil chlad, ale aby nám připomněl, kde hledat teplo, které vydrží.
A tak možná dnešní třeskutý mráz není nepřítel. Možná je to tichý učitel, který se ptá: Čím se zahříváš, když svět kolem chladne.
Stačí někdy málo. Jedna svíce. Jedna chvíle ticha. Jedno otevřené srdce. A zima už nemá poslední slovo.
