„Proč Bůh dopustil zlo?“ zeptal se jednou malý Matěj svého dědečka. Byli spolu na zahradě a ryli záhony. Dědeček se opřel o rýč, chvíli se díval do země a pak řekl: „Víš, to je otázka, na kterou lidé hledají odpověď už tisíce let. Ale možná ti to vysvětlím příběhem.“
Matěj měl rád dědečkovy příběhy. Vždycky v nich byl kousek pravdy, která se dala pochopit i bez těžkých slov. A tak si sedl do trávy a poslouchal.
Kdysi dávno, v čase, který nebyl zapsán v žádném kalendáři, žil na nebi Mistr Světla. Měl rád krásu, ticho a řád. Všechno, co stvořil, bylo dokonalé. Ale jednoho dne se podíval na své dílo a řekl si: „Všechno je krásné, ale nic mě nepřekvapí. Všechno dělá přesně to, co má. Nic se nerozhoduje, nic neroste, nic neriskuje.“ A tak se rozhodl stvořit bytost, která bude umět říct „ano“ i „ne“. Bude moci milovat, ale taky odmítnout.
Z prachu země a dechu života vytvořil člověka. A když se ten člověk poprvé nadechl, Mistr se usmál: „Teď jsem stvořil něco, co mě může i zranit.“
Zpočátku šlo všechno krásně. Lidé byli dobří, pomáhali si, zpívali, smáli se a každý den byl plný světla. Ale pak jednoho dne přišla myšlenka. Tak malá, že by se vešla pod nehet: „Co když bych mohl být jako Mistr? Co když bych mohl rozhodovat sám?“ A člověk to zkusil.
Nezhroutil se svět, nezmizelo slunce, ale do světla se přimísil stín. Ne proto, že by Mistr světlo zhasl, ale protože člověk otočil hlavu jinam. A od té doby se svět učí znovu hledat světlo.
Matěj chvíli mlčel. „Takže zlo vzniklo proto, že jsme nechtěli poslouchat?“ Dědeček se usmál. „Ne, zlo vzniklo proto, že jsme chtěli být jako Bůh, ale bez Boha. A to nejde. Ale víš co je na tom krásné? Že i zlo neumí zničit dobro. Může ho schovat, zašpinit, zranit, ale nikdy nevymazat.“
Chlapec chvíli přemýšlel. „A proč to Bůh dovolil?“
„Protože láska bez svobody není láska,“ odpověděl dědeček. „Kdyby nás stvořil tak, že bychom nemohli udělat chybu, byli bychom jen hezké sochy. Ale on chtěl děti, ne dekoraci.“
Matěj si utrhl stéblo trávy a díval se, jak se na obzoru střídá světlo se stínem. „Takže i když někdy vyhraje tma, světlo se vždycky vrátí?“
Dědeček přikývl. „Nejen vrátí. Někdy právě z té tmy vyroste ještě silnější. Jako když zasadíš semínko do země – tam dole je tma, ale právě tam začne růst nový život.“
Matěj se usmál. „Tak to chápu. Kdyby nebyla tma, nepoznáme, že svítí hvězdy.“
Večer, když se nebe zbarvilo do oranžova a vítr pohyboval listím, seděli spolu mlčky. A Matěj si v duchu říkal, že svět možná není dokonalý, ale právě to z něj dělá místo, kde má smysl milovat. Protože co by byla láska, kdyby se nikdy nemusela rozhodnout?
„Možná Bůh nezastavil zlo ne proto, že by nemohl, ale protože nám věří, že dokážeme být lepší, než si sami myslíme.“
