Kdyby dnes Ježíš přišel mezi nás, dost možná by nevisel na kříži, ale na výpisech z diskuzí. Označen za ezoterika, manipulátora, fake guru, popřípadě za podivného hippíka bez titulu a bez názoru na očkování. A přitom by to byl pořád tentýž Bůh.
Dnes se mnohdy víra vysvětluje jako postoj, který vyžaduje neotřesitelnou jistotu, vnitřní mír a hezky srovnaný životní profil s křesťanskými highlighty. Jenže pravda je, že opravdová víra má často víc společného se zápasem než s klidem, víc s nocí než s polednem, a rozhodně víc s krví než s pozlátkem. Když se podíváme na Ježíše, který je středobodem celé křesťanské víry, nenajdeme v něm instantního gurua s úsměvem jako z teleshoppingu. Najdeme v něm člověka, který se potil krví, který se modlil beze slov, který měl pochybující přátele a nakonec volal do tmy: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“
A to, ruku na srdce, není zrovna instagramový materiál.
Dnešní Ježíš by měl problém
Zkus si představit, že by dnes Ježíš přišel na scénu jako neznámý tesař z Ostravy, co místo životopisu citoval Izajáše. Bez sponzorů, bez sítí, bez sebepropagace. Mluvil by v hádankách, odmítal by škatulky, odmítal by odpovídat na otázky typu „jsi pravice nebo levice?“ a dokonce by i dnes odmítl „bránit Boha“, protože by věděl, že Bůh se brání sám – láskou, trpělivostí a výdrží.
S takovým přístupem by se v moderní debatě moc nechytal. Nezval by lidi do debat, ale ke stolu. Nekoukal by na čísla sledovanosti, ale na oči lidí, kteří sedí v poslední lavici a neodváží se jít ke zpovědi. A zatímco by mu jedni tleskali jako lídrovi „alternativní spirituality“, druzí by ho nahlásili pro porušení komunitních pravidel. Ale on by přesto zůstával – bez obrany, bez manipulace, bez nároku na uznání. Protože jeho PR bylo odjakživa kříž a zmrtvýchvstání. V tomhle pořadí.
Víra není pocit, ale rozhodnutí
Víra se často zaměňuje za emoci. Jenže Ježíš věřil i tehdy, když necítil nic. Když se modlil, a odpovědí bylo ticho. Když ho opustili přátelé a nikdo se ho nezastal. Když visel na dřevě mezi nebem a zemí a jediné, co mu zůstalo, byla důvěra, že Bůh, který mlčí, není Bůh, který opustil. A to není naivita. To je odvaha.
Víra je totiž volba. Znovu a znovu říct Bohu ano, i když ve tvém životě nic nenasvědčuje tomu, že by to celé mělo smysl. Je to postoj, kdy se nespoléháš na pocit, ale na vztah. A vztah s Bohem není o tom, že všechno chápeš, ale že se rozhodneš zůstat, i když nechápeš nic.
Ezoterik, blázen, mesiáš
Je fascinující, jak moc se dnešní doba podobá té biblické. I dnes máme své zákoníky, farizeje a Piláty. I dnes máme chrámové policie, které rozhodují, co je pravověrné. A i dnes bychom Ježíše nepoznali. Možná bychom si ho spletli s někým z ezo festivalu – vždyť mluví o světle, o vodě života, o spojení s Otcem. A přitom to není žádné ezoterické blábolení. Je to živé Slovo. Ale Slovo, které nelichotí. Které ti klidně řekne: „Miluj i toho, kdo tě štve.“ Které ti neodpoví, když čekáš odpověď. A které tě nenechá klidně spát, i když máš postel z IKEA a čerstvě vyprané svědomí.
Ježíš nikdy nepatřil mezi „schválené“. A to je možná nejlepší zpráva pro všechny, kteří si připadají divní, nedostateční nebo příliš hledající. Protože právě pro takové přišel. A co by udělal Ježíš dnes?
Možná by neodpovídal. Možná by jen seděl s tebou v kuchyni, když po dvaceti letech nevíš, jestli máš ještě sílu věřit. Možná by se na tebe jen podíval, když vyjdeš z kostela a necítíš nic. A možná by jen šel vedle tebe, mlčky, zatímco ty si v hlavě opakuješ: „Bože, jestli jsi, dej mi znamení.“
A On by ti neodpověděl žádným bleskem, žádnou explozí světla. Ale poslal by ti člověka. Který ti dá čaj. Který ti řekne: „Chceš o tom mluvit?“ Který ti připomene, že víra není soutěž, ale cesta.
Ježíš dnes není na billboardech. Ale sedí u lidí na zemi. A když někdo nevěří, nevyčítá. Jen zůstává.
A možná právě to je ta největší víra.
