Jsou věty, které zní jednoduše. Jako tahle: „Nestýkej se se špatnými lidmi.“ Řekneš si: no jasně. Kdo by taky chtěl trávit čas s někým, kdo mu škodí? Jenže čím déle o tom přemýšlíš, tím víc se to komplikuje. Protože kdo vlastně jsou ti špatní? A kdo o tom rozhoduje? Já? Ty? Facebook? Nebo na to existují nějaké tabulky, kam si večer odškrtávám, kdo mi ten den pil krev a kdo mě naopak podržel?
Přiznejme si to. Každý z nás má občas chuť si ten seznam udělat. Na jednu hromádku si dát ty, kteří mě chválí, chápou a souhlasí se mnou. Na druhou ty, co mě štvou, kritizují, mají jiný názor, nebo — nedej Bože — mi nastavují zrcadlo. Jenže to by bylo dost pohodlné. A hlavně: krátkozraké.
Život s Bohem mě naučil jednu věc: Já bych podle svých měřítek už dávno skončil na té špatné hromádce. A přesto se ke mně Bůh vrací. Po každém mém selhání. Po každé blbosti, kterou udělám. Po každé chvíli, kdy sám sobě nerozumím. Ne proto, že by schvaloval všechno, co dělám, ale proto, že vidí hlouběji, než kam sahají moje seznamy.
Ale pozor, neplést si to s naivitou
To, že Bůh miluje každého, neznamená, že máme všechno snášet a všem všechno omlouvat. Některé vztahy jsou prostě toxické. Ne kvůli jedné hádce nebo odlišným názorům, ale proto, že vedle některých lidí začneš pomalu ztrácet sám sebe.
Nejdřív je to nenápadné. Začneš přemýšlet, co můžeš říct. Hlídáš, jak se tvářit, aby „to nebylo špatně“. Opatrně balíš věty, aby se někdo neurazil. Po čase zjistíš, že tě to vysává víc než všechny pracovní úkoly dohromady. Přestáváš být sám sebou.
A v tu chvíli přichází prostor pro zdravé rozhodnutí: Odejít. Tiše, bez křiku, bez nenávisti. Ne proto, že toho druhého odsuzuješ, ale proto, že už spolu nejde dál. Některé cesty prostě spolu projít nelze. I láska má hranice.
Láska není o naivitě. Láska je i o zdravém odstupu
Bůh má také hranice. Miluje každého, ale ne každého k sobě pustí, dokud ten druhý není ochoten projít změnou. Bůh nás nevede k tomu, abychom nechali druhé orat přes naše srdce. Milosrdenství není synonymem pro slepou naivitu.
Jenže tady pozor na druhou past: V tom, jak si vybíráme, s kým se budeme stýkat, můžeme rychle sklouznout do elitářského výběru. Kdo je dost dobrý na mou přítomnost? Kdo odpovídá mým názorům? A kdo už ne? Tak vzniká samotářská bublina, kde nakonec zůstanu já, moje pravda a můj falešný klid. A přitom — kdyby mě ostatní měřili stejným metrem, možná bych už dávno seděl sám na lavičce v koutě.
Tak co s tím?
Je to prosté i náročné zároveň:
- Rozpoznávej, kde je zdravé hranice držet.
- Neboj se odejít tam, kde tě vztah ničí.
- Ale nikdy nezavírej dveře na závoru pýchy.
- Buď ochoten kdykoliv znovu podat ruku, když se druhý začne měnit.
Protože o tom to celé je. Ne o souzení, ale o moudrém rozlišování a o odvaze zůstávat člověkem.
+jZ
P. S.: Série Návod na život je inspirována myšlenkami Jaroslava Duška. Čím déle je čteš, tím víc v nich nevidíš druhé — ale sám sebe. Příště půjdeme ještě hlouběji. Protože nejdůležitější v životě je láska. Všechno ostatní jsou zbytečnosti.
