Neber se tak smrtelně vážně. Radost není únik od reality. Je to způsob, jak ji přežít, zvládnout a možná se jí i občas vysmát – bez toho, abys ztratil duši.
Radost není frivolnost, ale vnitřní odvaha
Tenhle svět nepotřebuje dalšího věčně nespokojeného brblala, který všechno ví nejlíp, ale neumí se zasmát. Humor není slabost. Je to přežití. A radost? Ta je nakažlivější než chřipka v otevřeném autobuse. Přitom tolik lidí se tváří, jako by radost byla nějaká frivolní zbytečnost. Ale pravda je, že právě ona je někdy to jediné, co nás drží nad vodou.
Radost není trapná. Není ani povrchní. Je to volba, postoj, odvaha dívat se na svět s důvěrou – i když zrovna nedává smysl. Suchar, ať už je to diagnóza, nebo jen životní nastavení, bývá poznat snadno: mračí se, i když svítí slunce, na vtipy reaguje úšklebkem a když se ho zeptáš, jak se má, odpoví: „To je složité.“ A to všechno jen proto, že považuje vážnost za známku hloubky. Jenže kolikrát je to spíš známka toho, že se člověk bojí být přirozený. Dítě se směje stokrát denně. Dospělý? Kolikrát za týden? Kde jsme tu schopnost nechali?
Skutečný humor neponižuje – povznáší
Sucharství je jako brnění. Možná chrání, ale nedá se v něm svobodně žít. Lidé, kteří se berou příliš vážně, bývají často uvnitř velmi křehcí. Humor je přitom jeden z nejlepších způsobů, jak ulevit tlaku, zvládnout těžké chvíle a zůstat člověkem i v chaosu. A to neznamená, že máš utíkat před vážnými věcmi. Znamená to, že víš, kdy si sundat zbroj a nadechnout se.
Ale je potřeba dodat jedno zásadní rozlišení: skutečný humor není výsměch. Dělat si legraci neznamená dělat si srandu z lidí. Humor, který ubližuje, ponižuje nebo se vysmívá slabším, není projevem síly ani duchaplnosti – je to projev strachu, převahy nebo nejistoty. Smích, který spojuje, očišťuje a odlehčuje, je úplně jiný druh smíchu než ten, který bodá. Je rozdíl mezi humorem a krutostí. Ježíš se rozhodně nebral smrtelně vážně – ale ani se nikomu nevysmíval. Používal přirovnání, někdy trefná až ironická, ale vždycky s cílem přiblížit pravdu, ne zesměšnit člověka.
Bible není sterilní soupis zákonů. Je plná života – a často i humoru. Ten obraz člověka s břevnem v oku, který chce pomoct druhému s třískou, je v podstatě skeč. A přesto v sobě nese hluboké poselství. Stejně tak svatba v Káni – kdyby měl být život jedna velká asketická tragédie, proč Ježíš proměnil vodu v to nejlepší víno? Proč ne třeba v léčivý vývar? Protože Bůh nestvořil život jako smuteční průvod, ale jako příběh – se smíchem, vínem i slzami.
Víra, která se neumí smát, není úplná
Víra bez radosti je jako koncert bez hudby. Přítomnost Boha není dusná – je svěží. A svatí nebyli suchaři. Byli hlubocí, ano. Ale byli taky živí. Víra není seznam zákazů, ale vztah. A v každém vztahu – když v něm chybí radost, ztrácí chuť. Vztah, kde se člověk nikdy nezasměje, brzy zešedne. A právě ten smích, ten neplánovaný výbuch radosti v absurdní situaci, často ukazuje, že jsme doma – v sobě, mezi lidmi i u Boha.
Když se lidé smějí, nehledají nepřítele. Když se radují, zapomínají na závist. A když někdo zůstane sucharem, není to vždy jeho vina. Možná jen zapomněl, že být živý je dar. Možná ho to nikdo neučil. Možná ho kdysi zranil někdo, kdo se „jen smál“. Ale to není důvod vzdát se skutečného smíchu. Radost není slabost. Je to rozhodnutí nezůstat obětí. A víra, která nepočítá s radostí, není víra – je to jen morální režim se svatou rétorikou.
Tak si to připomeň: Nebereš se tak smrtelně vážně. To smrt zvládne za tebe. Ty zatím žij. A směj se. Ne na úkor druhých, ale s nimi. Opravdově, svobodně – a srdcem.
