Někdy je těžké jen otevřít oči. Tělo protestuje, mysl vyhrožuje a duch mlčí. Ale možná právě tahle chvíle není slabostí, nýbrž pozvánkou. K sobě, k Bohu, k pravdě, kterou přes den tak pečlivě obcházíme.
Ráno. Obyčejné ráno. Budík vytrvale pípá, slunce se dere skrz závěsy, někde v kuchyni cvakne relé ledničky. A ty ležíš. Ne proto, že bys chtěl. Ale protože nemůžeš. Tělo je těžké, myšlenky se točí v kruhu a každá snaha vstát působí jako pokus přestěhovat skříň pouhou vůlí. Nejsi líný. Jen jsi na dně. A to dno nevzniklo včera večer. Kopalo se pomalu, den za dnem, měsíc po měsíci. A teď v něm sedíš. S hlavou na polštáři.
Tělo, které nechce vstát, možná chrání víc, než tušíš
Ležíš v posteli a slyšíš budík. Nechceš ho vypnout. Nechceš ho ani slyšet. Ale stejně si uvědomíš, že za pár minut bys měl vstát. A nemůžeš. Nohy tě neposlouchají, záda se neozývají radostí a hlava je, jako by ti do ní přes noc někdo nalil beton. Snažíš se to zlehčit. Řekneš si, že je to únava. Nebo že jsi večer jedl moc těžké jídlo. Nebo že počasí je moc vlhké, příliš suché, příliš něco.
Ale někdy se to stane i ve dnech, kdy nic takového nedává smysl. Když jsi spal dobře, neřešíš žádný průšvih a přesto to nejde. A tehdy je možná na čase si přiznat, že tvoje tělo neprotestuje proti pondělku, ale proti způsobu života. Že si říká o pozornost. Ne tu lékařskou, ale tu lidskou. Chce, abys ho slyšel. A možná, abys ho konečně pochopil.
Když tělo odmítá vstát, není to vždy porucha. Někdy je to poslední, zoufalé gesto systému, který už neví, jak jinak ti dát najevo, že máš zpomalit. Že nemůžeš běžet dál bez toho, aniž bys si všiml, kam běžíš. A za čím. A proč.
Mysl tě přemlouvá ke vstávání, ale sama je unavená
Tvoje mysl zná všechny důvody, proč vstát. Musíš do práce. Musíš se postarat o děti. Musíš udělat to, co jsi včera nestihl. A taky si musíš zacvičit, přečíst knížku, být aktivní, pozitivní a nejlépe i trochu vděčný. Jenže to je ten paradox – ona ti to všechno nakládá, ale sama už dávno mele z posledního.
Mysl dokáže být úžasná služebnice, ale jakmile jí svěříš velení nad celým člověkem, začne tě dusit. Plní tě seznamy, výčitkami, plánováním, srovnáváním, kontrolou a očekáváním. A když už to přesáhne únosnou mez, zhroutí se. Vezme s sebou tělo i ducha a řekne ti, že jsi líný. Ale to není lenost. To je vyčerpání. A k tomu se málokdo přizná, protože v naší společnosti se za únavu platí pocitem viny.
Jenže únava není hřích. Je to přirozená reakce živého tvora na dlouhodobý tlak. A člověk není výjimka. Nejsme roboti. I Ježíš si sedl u studny, spal na lodi, odešel do ústraní. Ne proto, že by byl slabý. Ale protože byl skutečně člověk.
Duch se někdy neozývá, protože mluví jiným jazykem
Lidé si často myslí, že duch je hlas z nebe. Silný, zřetelný, motivující. Něco jako trenér v poslední minutě zápasu. Ale ve skutečnosti duch mluví šeptem. Někdy ani nemluví. Jen čeká. A doufá, že si na něj vzpomeneš.
Duch není generátor motivace. Není to ani hlas tvé matky, ani náboženský citát na lednici. Duch je ten tichý prostor uvnitř, kde se zastaví čas. Kde necítíš tlak, ale přítomnost. Kde nejsou výčitky, ale možnost začít znovu.
A právě když se ti nechce vstát, je možné, že se ozývá právě on. Ne slovy, ale tichem. Ne výzvou k výkonu, ale nabídkou být. Jen být. Bez důvodu. Bez cíle. Jen tak. A to je dneska revoluční.
Někdy je lepší nevstát, než vstát a přetvařovat se
Možná se bojíš, že když zůstaneš ležet, přijdeš o den. O povinnosti, o výkon, o respekt. Ale co když právě to „ležení“ je to nejpoctivější, co můžeš udělat? Co když tím zachraňuješ nejen sebe, ale i své okolí? Protože nevybuchneš, nebudeš kousavý, nebudeš hrát divadlo.
Každý z nás má právo na den, kdy se nezvedne. Ne proto, že by to vzdal. Ale protože se rozhodl zastavit, aby neztratil směr. A takový den může být svatý. Protože se v něm neděje nic navenek, ale všechno uvnitř. A právě to je často to nejdůležitější.
Ten, kdo leží, se nemusí válet. Může růst
Ležet v posteli a nemoci vstát není vždy známka slabosti. Někdy je to začátek. Nový začátek. Tělo tě nepustí, mysl tě nechce poslouchat a duch zatím mlčí. Ale ty dýcháš. Jsi tady. A to úplně stačí.
Než se zvedneš, zůstaň ještě chvíli. Poslouchej, co ti říká vlastní vnitro. Možná tam poprvé po dlouhé době uslyšíš něco, co má váhu. Ne povinnost. Ale volání. Ne tlak. Ale důvěru.
A jednoho dne vstaneš. Ne proto, že musíš. Ale protože můžeš. A to bude jiný krok. Tichý. Jistý. Vlastní.
