Možná znáš ten pocit. Všechno kolem tebe funguje, lidé mluví, smějí se, žijí a ty se tváříš, že taky. Jenže uvnitř máš ticho. Takové, co neztiší ani hudba, ani modlitba, ani čaj s medem. Říkáš si, že bys měl být šťastný, ale něco v tobě šeptá: Nejsi doma. A nevíš proč.
Duše se někdy chová jako cestovatel, který má neustále sbalený kufr. Nikam se nechystá, ale je připravený odejít, kdyby ho někdo přestal chtít. Přes den to maskuje úsměvem a vtipem, ale večer, když všechno ztichne, slyší sám sebe až příliš nahlas. A přemýšlí, kam vlastně patří.
Všichni chceme mít domov, ale málokdo ví, co to opravdu znamená. Není to dům s číslem popisným, ale místo, kde se nemusíš vysvětlovat. Kde tě mají rádi, i když jsi protivný. Kde můžeš říct „jsem unavený“ a někdo ti místo kázání podá deku. Takové místo se nedá koupit ani vydupat, dá se jen vytvořit. Pomalu, po kouskách, z přijetí, z trpělivosti, z obyčejné lidské laskavosti.
Bůh s kufrem prachu
Bible má krásný detail, který většina lidí přehlédne. Když Izraelité putovali pouští, Bůh s nimi nešel shora. Postavil si stan mezi nimi. Měl prach na sandálech a hlad jako oni. To není Bůh na trůně, ale Bůh s batohem. Bůh, který si sedne vedle tebe, když máš pocit, že už nemáš kam jít.
Kdyby ses ho tehdy zeptal, proč si nepostaví pořádný dům, možná by se usmál a řekl: „Protože mým domovem jsi ty.“ A právě to je možná ten největší zázrak. Bůh netouží po mramorovém paláci. Touží po tvém srdci, i kdyby bylo omšelé, unavené a trochu prázdné. On umí bydlet i v polorozpadlých chalupách lidských duší.
Kde se bydlí pravda
My lidé si pleteme domov s dokonalostí. Myslíme si, že budeme doma tam, kde všechno klape. Ale domov nezačíná u ideálních podmínek. Začíná u pravdy. Tam, kde se přestaneš přetvařovat. Kde můžeš říct „bojím se“, „nejsem si jistý“, „je mi smutno“. Tam, kde tě někdo obejme, místo aby tě opravoval. Tam, kde se smí mlčet.
Pravda je zvláštní architekt. Nepracuje s betonem, ale s odvahou. Z trosek vztahů umí postavit most, z chaosu pokoj. A možná zjistíš, že domov není tam, kde je ticho, ale tam, kde se můžeš ozvat.
Když ticho není prázdné
Když večer zhasneš a všechno utichne, někdy přijde zvláštní chvíle. Takové ticho, které bolí. Jenže právě v tom tichu se často ozve Bůh. Ne jako hlas, ale jako klid. Jako jemné ujištění: „Jsem tady.“ Nezlobí se, že pochybuješ. Nesoudí tě, že nevíš. Jen sedí vedle tebe, stejně tiše, jako tehdy v poušti.
Víra není o tom, že máš jasno. Je o tom, že i když tápáš, On tě hledá. A možná právě tehdy, když se necítíš být doma nikde, On se cítí být doma v tobě.
Až si tohle uvědomíš, dojde ti, že domov není místo, kam se vracíš. Je to klid, který si neseš s sebou. A že i kdyby tě svět tisíckrát odmítl, On nikdy nezamkne dveře. Protože v Jeho očích jsi doma už dávno.
