Nenávist je zlá. Ale když je namířená proti sobě, je zákeřnější než jed. Lidé chodí mezi námi s úsměvem a zlomeným srdcem. Naučili se schovávat bolest, protože nevěří, že by je někdo mohl mít rád takové, jací jsou.
Existují chvíle, kdy se člověk usměje, ale necítí nic. Jen mechaniku obličejových svalů a vnitřní ticho, které připomíná vypnuté rádio. Existují lidé, kteří rozdávají vtipy, pomáhají druhým, jsou oporou, ale uvnitř se pomalu drolí. A největší zrada je, že si toho často nikdo nevšimne. Protože nevypadají zlomeně. Jen si přestali vážit sami sebe.
Tichá nenávist vůči sobě samému nechodí s transparentem. Přichází potichu, někdy už v dětství, a schová se do vět typu „nejsem dost dobrý“ nebo „všichni jsou lepší než já“. Postupně se zahnízdí a začne ovlivňovat vztahy, práci, víru. A nakonec i vztah k Bohu. Protože pokud nevěřím, že za něco stojím, proč by mě měl mít rád i On?
Co se stane, když se podíváš do zrcadla a uhnou ti oči
Ježíš říká: „Miluj bližního jako sám sebe.“ Ale co když sebe nemiluješ? Jak potom milovat druhé? Kdo pohrdá sebou, často se bojí blízkosti. Buď druhé uráží, nebo se jim podřizuje. A oba extrémy jsou cestou k osamění.
Milovat sebe neznamená být zahleděný do svého pupíku. Znamená to přijmout vlastní slabost, smířit se s tím, co nezměním, a rozvíjet to, co rozvíjet mohu. Znamená to odpustit si chyby, které mě deptají, a naučit se mluvit se sebou s úctou. Protože jak mluvím se sebou, tak mluvím i s druhými. A hlavně – jak se dívám na sebe, tak předpokládám, že se na mě dívá i Bůh.
Mít se rád neznamená být bez chyby
Jsou lidé, kteří jsou přísní. Ale jen k sobě. Na druhé mají pochopení, sebe peskují. Mají pocit, že musí být pořád výkonní, hodní, přesní, aby si zasloužili lásku. Jenže láska není odměna. Ani od Boha, ani od lidí. Láska je dar. A dar nemá podmínky.
Pokud si myslíš, že jsi nemilovatelný, zkus si představit, jak bys mluvil se svým dítětem, které něco pokazilo. Řekl bys mu, že je k ničemu? Že si nezaslouží lásku? Že má raději zmizet? Ne. A přesto tak často mluvíme sami se sebou. Protože jsme uvěřili lži, že lásku si musíme zasloužit.
A pak už stačí jen málo. Neúspěch. Zklamání. Kritika. A znovu v sobě slyšíme tu starou, známou větu: „Vidíš? Jsi k ničemu.“ Jenže to není pravda. To je hlas minulosti, ne hlas pravdy.
Duchovní život není závod, ale cesta
Víra někdy může přilít olej do ohně sebepohrdání. Když z ní uděláme výkon. Když se porovnáváme. Když se bičujeme vlastní nedokonalostí. Jenže duchovní život není tělocvik. Není to soutěž o nejčistší duši. Je to cesta s Bohem. A ten jde s námi i tehdy, když klopýtáme. Dokonce hlavně tehdy.
Vzpomeň si, kolik lidí Ježíš potkal. A kolik z nich bylo dokonalých. Žádný. A přesto je uzdravoval, odpouštěl jim, jedl s nimi. Bůh se nebojí naší slabosti. Ale nás děsí představa, že bychom mohli být milováni právě v ní. A tak raději hrajeme silné. A uvnitř chřadneme.
Když se člověk začne mít rád, svět se nezboří. Jen se promění
Možná si myslíš, že mít se rád znamená zpychnout. Ale to není pýcha. To je uzdravení. Pýcha křičí: „Jsem lepší než ostatní.“ Sebeláska říká: „Jsem stejně hodnotný jako ostatní.“ A to je velký rozdíl.
Zkus se dnes podívat na sebe ne očima viny, ale očima milosti. Zkus přestat počítat svoje chyby jako účetní a začít vnímat svoji cestu jako příběh. Ano, možná je v něm pár odboček, pádů, selhání. Ale pořád je to příběh, který má cenu. Který stojí za to vyprávět. A který Bůh čte s láskou.
Někdy stačí změnit tón, kterým se sebou mluvíš. Přestat si říkat „jsem neschopný“ a začít říkat „učím se“. Přestat se trestat a začít se chápat. Přestat se srovnávat a začít si přiznávat, co je ve mně dobré. Protože každý v sobě nosíme jiskru. Jen ji někdy zafouká studený vítr viny, hanby a strachu.
Vztah k sobě je začátek vztahu k druhým
Když se člověk nemá rád, hledá potvrzení své hodnoty venku. Ale ta nikdy nepřijde v takové podobě, aby nás vyléčila. Opravdové uzdravení začíná uvnitř. V tom tichém, ale pevném rozhodnutí: „Jsem Boží dítě. A to znamená, že za něco stojím. Ne kvůli výkonu. Ale kvůli vztahu.“
Mít se rád je modlitba beze slov. A zároveň je to začátek cesty k druhým. Protože kdo se naučí mít rád sebe, nebude se muset ponižovat, aby někoho získal, ani povyšovat, aby někoho porazil. Bude prostě člověkem. A to někdy úplně stačí.
