Je 11. prosince. Venku se všechno tváří, jako by Vánoce už proběhly, Ježíš měl po šestinedělí a andělé se chystali na silvestrovskou směnu. Světýlka blikají tak zběsile, že i sovy ztratily orientaci, koledy jedou na opakování a člověk má pocit, že pokud ještě dnes večer nepostaví stromeček, přijde o základní občanská práva. A mezi tím vším stojí doma adventní věnec se dvěma svícemi a připomíná, že realita má úplně jiné tempo než obchodní katalog.
Psychika člověka to v prosinci nemá jednoduché. Mozek nám už týdny hlásí, že nestíháme, i když jsme ještě nezačali. Všude je hluk, světlo, tlak, očekávání a do toho všeho vlastní únava. Někdo to v sobě přetlačí, jiný to nese mlčky, další se snaží být statečný, protože „o svátcích se to tak má“. Jenže lidská duše nemá sváteční režim. Když je unavená, tak je unavená. Když je přetížená, tak se ozve. A advent, na rozdíl od okolního světa, nemá potřebu na nás křičet. Jen tiše říká: dovol si zpomalit.
Venku nás přesvědčují, že musíme mít rychlejší Vánoce než soused. Advent ale není štafeta. Advent je upřímné přiznání, že jsme na cestě, která má své mezery, své ticho a svou tmu. A že teprve v té tmě se rodí touha po Světle. Světlo, pokud skutečně mluvíme o Bohu, nepřichází proto, že dům vypadá jako reklamní leták, ale proto, že člověk uvnitř přestane předstírat, že si vystačí sám. A přiznat si to dá víc práce, než pověsit sto dvacet LED žárovek na balkon.
Moderní prosinec se nás snaží přesvědčit, že radost má tvar baňky a vůni skořice. Advent nás však vede jinam: k odvaze říct, že radost se nedá vynutit. Že se nerodí v okamžiku, kdy máme vše v pořádku, ale v okamžiku, kdy pravdivě uznáme, že v pořádku nejsme. Dvě svíce nejsou symbolem toho, že jsme pozadu. Jsou symbolem toho, že jsme pravdiví. A pravda má větší cenu než výzdoba.
Když venku bliká všechno a uvnitř jen dvě svíce
Člověk může projít městem a připadat si jako statistický nedostatek. Všichni už slaví, radují se, sdílí fotky, balí dárky a vypadají připraveni. Jenže sociální sítě snesou cokoliv. Vnitřní život už tolik ne. Tam nestačí dokonalé aranžmá. Tam je třeba odvaha. A ta se někdy rodí ve chvíli, kdy si sednete k dvěma plamenům a zjistíte, že vaše dávno zapomenuté ticho je konečně slyšet.
Do toho všeho se přidává ještě jedna věc: tlak být emocionálně v pořádku. Psychologové vědí, že právě před Vánoci se zvyšuje úzkostnost, únava a pocit vlastní nedostatečnosti. Člověk totiž porovnává svůj vnitřní chaos s vnějším leskem druhých. A advent namísto soutěže přináší úlevnou myšlenku: nemusím vypadat šťastně. Stačí, když budu pravdivý.
Dvě svíce nejsou prohra. Dvě svíce jsou orientační bod. Připomínka, že Světlo nepřichází na povel. Neurčuje ho kalendář supermarketu. Neurčuje ho ani naše předsevzetí, že „letos už to zvládneme důstojně“. Světlo, pokud jde o Boha, přichází vždy tehdy, když v člověku dozraje jediné slovo: přijď. A často dozraje právě tam, kde už nemáme sílu nic předstírat.
A to je možná největší adventní dar. Ne výzdoba. Ne cukroví. Ne dokonale vystříhané větvičky. Ale pravda, která se dostaví ve chvíli, kdy už nemáme prostor na další masku. Advent není duchovní dekorace. Advent je odvaha podívat se do tmy, která v nás ještě je, a přesto věřit, že Světlo si ji samo najde.
Pokud máš pocit, že nejsi připravený na Vánoce, pak jsi paradoxně připravený nejlépe. Protože Bůh se nerodí v perfektních podmínkách, ale přesně tam, kde je místa tak málo, že už ho neumíme zaplnit vlastními silami.
Dvě svíce zatím opravdu stačí. Ne proto, že je advent nenáročný. Ale proto, že člověk nemusí svítit za Boha. On si cestu najde. Vždycky si ji najde. A často právě tehdy, když si o sobě myslíme, že jsme ve skluzu.
