Byl jednou jeden muž. Říkejme mu třeba Bohumil. Pracoval jako vedoucí skladu v jedné menší firmě, kde se pět minut před dvanáctou ještě plánovala vánoční akce a kde slovo „odpočinek“ znělo spíš jako nadávka než benefit.
Bohumil měl ovšem jedno tajemství. Každý rok v srpnu na týden zmizel. Bez mobilu, bez e-mailu, bez… firmy.
Tvrdil, že jede na ryby. Ve skutečnosti však každý rok sedl na vlak, dvakrát přestoupil na lokálku, pak šlapal do kopce, míjel borůvky, které nikdo nesbíral, a nakonec dorazil do malého poutního místa. Byl tam kostel, ticho a tři staré paní, které se střídaly při modlitbě růžence tak pravidelně, že by jim záviděl i japonský vlak.
Ten kostel byl zvláštní. Nebyl z těch vyzdobených jako dort, ale měl otevřené dveře dnem i nocí. Uvnitř vonělo kadidlo, prach a naděje. A Bohumil tam vždycky ztichl. Sedl si, mlčel a pozoroval světlo, které se líně protahovalo vitráží na dlažbu, jako by i ono zpomalilo.
Kluk se zmrzlinou a šéf, co šéfuje srdcem
Jednou, když tam tak seděl, přišel za ním malý kluk. Byl upatlaný od zmrzliny a v ruce držel plastový mečík. Podíval se na Bohumila, pak na Ježíše na kříži a zeptal se:
„To je ten pán, co je tady šéf?“
Bohumil kývl.
„A proč neřídí všechno z kanceláře jako můj táta?“
Bohumil chvíli přemýšlel a pak s úsměvem odpověděl:
„Možná právě proto, že šéfuje jinak. Ne z kanceláře, ale od srdce.“
Kluk se zamyslel, pak si sedl vedle něj a oba mlčeli. Jeden se díval na Ježíše, druhý na světlo, co tančilo po lavici. Nakonec kluk řekl:
„Asi bych taky měl šéfovat od srdce. Moje máma říká, že ho mám někdy tvrdý jak žvejku z minule.“
A odběhl ven, kde mu zmrzlina stékala po ruce až k lokti.
Co si přečteš jen ve zpomalení
Bohumil se usmál. Uvědomil si, že nejde jen o to na chvíli vypnout, ale hlavně se zase zapnout… na správnou frekvenci. Na ticho, na vděčnost, na klid. Na Boha, který už dávno nečeká, až budeme perfektní, ale až budeme aspoň chvíli… přítomní.
Na dveřích kostela pak spatřil nápis, kterého si předtím nikdy nevšiml. Možná tam byl, možná ho jen dopsal anděl s fixou v kapse. Psalo se tam:
„Odpočinek není útěk. Je to návrat. K sobě. K Bohu. K tomu, co doopravdy dává sílu.“
A Bohumil si řekl, že možná nepojede na ryby jen jeden týden. Možná začne odpočívat i doma. Třeba každé ráno — pět minut se zavřenýma očima a otevřeným srdcem.
Jednoduché věci, které mění všechno
Když má kostel otevřeno i v parném létu a světlo se nebojí zpomalit, byla by škoda to minout jen proto, že pořád někam spěcháme. Možná největší duchovní „refresh“ nezažijeme na kurzu, v appce nebo v horách, ale když jen tak sedneme… a řekneme:
„Jsem tu. Jen tak. Dýchej si, Bože, ve mně.“
